Téma:

   Týden v protisměru aneb s Vefrem a bandou boxerů do Skotska.
    Tenhle trip nepatřil mezi mé dlouho plánované. Před několika měsíci jsem spatřil video od Vojty Lavického o jeho cestě po Skotsku a dostalo se mi to pod kůži. Kontaktoval jsem Vojtu a zjistil, že tyhle cesty podniká pravidelně. Takže jsem si říkal, že bych do toho možná někdy šel. Jenže když jste živnostník, který nemá zaměstnance a vše ve firmě obstaráváte sami, tak jsou vaše časově možnosti dost limitované. Nejvíce cest probíhá po republice o víkendech, protože kam tak asi chcete za víkend dojet, a ještě k tomu něco vidět. Naučil jsem se s tím žít, i když asi jako každý motocestovatel mám své sny překračující mé možnosti.    Přemýšlím tedy takto: Route 66, Transfagaraš nebo NC 500. Vzhledem k tomu, že mám rád zatáčky, tak mne prvně jmenovaná ikonická trasa fakt nebere. Je tam nádherná a zajímavá krajina, ale na jakékoliv motorce mi tam hrozí smrt nudou. Takže zbývají dvě možnosti: Rumunsko-to je relativně blízko, to by snad mohlo klapnout v blízké budoucnosti. NC 500- to je dálka a jsou na to potřeba minimálně dva týdny, odsunuto do kategorie zbožných přání. Během zimy mne pravidelně přepadají záchvaty touhy po cestování na motorce a řeším je sledováním videí na Youtube. Tak si pustím opět to Skotsko od Vojty a bude dobře, utěšoval jsem se. No nepustil jsem si nic. Stránky jsou mimo provoz. Trvá to už několik týdnů a já se na to ptal i Petra Hendricha z Adventure-Moto. Vojta prý ukončil fungování své cestovky.     Petr mi ale sděluje zásadní informaci, letos jede Skotsko taky. To byla v ten okamžik explozivní informace. Studium cílů Petrova tripu do Skotska mne neuvěřitelně potěšilo. Byla tam esence všeho, co mne zajímá-vojenské památky, krásná příroda i parádní svezení. Následovalo několik týdnů usilovného přemýšlení, jak to zafinancovat a jak doma vysvětlit tuhle cestu, neboť jsem doma loni slíbil, že tento rok nepojedu na žádnou motodovolenou. Jaká neprozřetelnost. Sliby chyby, neříká se nadarmo. Jdu do rizika, že přetáhnu strunu a přihlašuji se na akci.    1.den sobota 15.6. -Čerpačka Esotank na D5-Norimberk-Heilbronn-Landau in der Pfalz-Ingenheim-kemp Klingbachtal.Celé jaro jsem se těšil až přijde ten okamžik a už je to tu. Zastavuji na pumpě u D5 v blízkosti Boru u Tachova a čekám na ostatní cestování chtivé. Dám se do řeči s dvěma týpky na endurech. Jestli na tomhle jedou do Skotska, tak klobouk dolů. Tak prý ne, pouze valí na krátký výlet na Šumavu. Napadá mne, jestli i letos budu mít mašinu s největším počtem válců, během předloňské cesty na Sardinku tomu tak bylo. Zanedlouho se to začne sjíždět, podle posledních informací od Petra nás prý celkem pojede 14. No tak to bude grupa jako hrom, myslím si. Ale nakonec nebyla, rozumně se rozhodlo, že se rozdělíme na dvě skupiny abychom neblokovali provoz a potkávat se budeme u jednotlivých cílů nebo na pumpách. Slušně se sešlo i zastoupení typů, čtyři klasické silnice, zbytek strojů cestovní endura, největší zastoupení zde měla GéeSa, ale byla tu i nějaká rejže.     Vůdcem grupy ve které jedu já se stává Jindra. Na první pohled o dost starší než já, což mne potěšilo, protože je to důkaz, že na motorce se nechá cestovat vskutku do vysokého věku. Když jsem se nakonec dozvěděl jeho skutečný věk a co má sježděno, tak mi fakt spadla brada. Jinak to byl sympaťák a pohodář. Takže pro dnešek pouze rychlý tranzit po německých autobahnech. Večer zase po čase nocuji ve stanu, zatím mi to ještě zdraví dovolí, takže paráda. Kemp v Německu kousek od francouzských hranic. Co už není taková paráda, je to, že jsem si já osel k plynovému vařiči zakoupil doma v Čechách ve spěchu před odjezdem kartuši s jiným uzávěrem. Výsledný efekt je takový, že mám plnou a nepoužitelnou plynovou bombičku a od té doby nastává mé hledání té správné kartuše po všech obchoďákách a benzínkách, kde zastavujeme pro menáž nebo doplnění benálu. Za sebou dnes mám 531 km.
    2.den neděle 16.6.-Ingenheim-Hunspach-návrat do Německa a jedeme směr Lucembursko po silnici č.8 -průjezd Lucemburskem-Libramont-Chevigny-Chimay.Ráno nás přivítalo chladnějším počasím, je zataženo a má to tak být po celý den. Dopoledne prohlídka Maginotovy linie. V tomto případě se jednalo o pevnost Schoenenbourg v blízkosti stejnojmenné obce. Vzali jsme to pouze zvenčí, Pevností z této doby jsem už pár navštívil a výklad v němčině či fránině by mi byl k ničemu. S jistým zadostiučiněním jsem musel konstatovat, že naše předválečné opevnění bylo zhotoveno kvalitněji. Tady je degradace železobetonové konstrukce v mnohem pokročilejší fázi. Valíme dál. Na jedné ze zastávek si někteří poroučí místní francouzskou kávu. Když vidím tu parádu, tak si poručím taky jednu i když jsem v této oblasti analfabet, organismus obvykle nakopávám jinak. Odpoledne se počasí zhoršuje a kolem páté začíná pršet. Zakempíme kolem půl deváté večer a protože prší, tak vynecháváme obvyklý cestovní rituál-skupinové posezení s analýzou co den dal a vzal. Rozbalit stany, večeře, následuje večerní hygiena a hajdy na kutě. Dnes najeto 459km. 3.den, pondělí 17.6. -Chimay-hranice B/F- Cambrai-Arras-Crécy-en-Ponthieu-Abbeville-Rouen- směr Caen-Camping des Capucines   V noci pršet nepřestalo. K ránu, když slyším bubnování deště na stan, tak v duchu zakleju. Tak žádné dlouhé tanečky, rychle nasnídat a sbalit. Balení mokrého stanu, to je prima, to má každý motorkář rád. Dopolčo zastávka ve francouzském marketu pro proviant, na parkovišti tu potkáváme krásného čtyřkolového veteránka. A vzhůru na Kresčak. Upřímně řečeno to místo na mne dýchlo dějinami. Pomník na místě, kde zahynul český král Jan Lucemburský mne zaujal svojí podobou a tím, že tu vůbec něco na tuhle událost z roku 1346 zůstalo. Jinak jeho osobnost je vůbec zajímavá, jako otec Karla IV. se dost zasloužil o synův úspěch a byl to panovník, který se s ničím příliš nemazal. Zajímalo by mne, co by asi řekl o dnešní době. Ta silnička, u které leží je obyčejná spojovačka mezi dvěma obcemi. Pamatuji si coby dítko školou povinné, jak naše dějepisářka do nás hustila dějiny a data událostí. Všechno to bylo tak abstraktní, teprve když to místo člověk vidí na vlastní oči a jak daleko to od nás je, tak ocení ten tehdejší zápal pro věc. Já bych sem ve středověku na koni či kočárem jet nechtěl a už vůbec ne slepý. Spojenecké závazky jsou holt spojenecké závazky. Potkáváme se zde s A-týmem, jak se mezi sebou označujeme.    Vyrážíme dál pálit benzín, jak říká náš vůdce Petr. Míjíme město Abbeville, kde za druhé války byla na letišti dislokována jedna z elitních jednotek Luftwaffe, proti které bojovali i naši letci pod křídly RAF. Super, dějiny naživo. Projíždíme Rouen, při jedné za zastávek na doplnění proviantu si fotím místní prodejnu pekařství-Francii mám spojenou po gastro stránce s bagetami a nejsem zklamán. Zakempíme v kempu Kapucínů nedaleko Caen, naštěstí pršet přestalo někdy po obědě a tak zbývá i čas na společné posezení a analýzu. Fanda, jezdec na Géesu mi sděluje, že přede mnou a ostatními kluky co jedeme na klasických silničkách smeká. Děkuji za poklonu. Dnes najeto 507km.
Pokračování příště.
 

   Týden v protisměru aneb Vefrem s bandou boxerů do Skotska a zpět-část druhá.
   
   4.den, úterý 18.6.-Camping des Capucines - Memorial Pegasus - podél invazních pláží - Cherbourg, přístav a noční trajekt do Poole.   Další den, který začíná deštěm. Snad se to vyprší na kontinentu a v Anglii to bude lepší. Takže vzhůru do nepromoku a jedeme omrknout Normandii. Dnes to bude jen takové popojíždění od bodu k bodu, takže spíše odpočinkový den s trochou šlapání.    K Memoriálu Pegasus jsme dojeli za deště a pršet nepřestalo až do oběda. Hnusný počasí s vytrvalým deštěm a silným větrem. No ale i to k motorkaření občas patří. Tady nakoupíme nějaké suvenýry a pokračujeme dál. Zastavujeme u zbytků umělého přístavu v Arromanches, tak že to bude velký jsem tušil, ale že to bude takový kolos jsem netušil. Byť celkovou představu o velikosti je dnes už těžké získat (díky za fotky na informačních panelech), většinu přístavu už sebralo moře. Zato pobřežní baterie u Longues-sur-Mer stále vyvolává pocit války. Představte si náš větší řopík se 150 mm lodním dělem. Původní posádka prý byla sestavena z mužstva Kriegsmarine, později zde sloužili vojáci Wehrmachtu. Teda zkusil jsem si představit, že bych tu zažil noc z 5. na 6.června roku 44 a nebylo to nic příjemnýho. V noci sem Spojenci vypálili cca 1500 tun munice. Opačným směrem jim tehdy Němci poslali celkem 170 ran, takže Atlantický nefungoval úplně tak jak si vůdce tisícileté říše představoval. Pár těch bunkrů jsem prolezl, tedy spíše jejich zbytků a čeho jsem si nemohl nevšimnout byly ty nezavezené krátery po bombardování a ostřelování všude okolo. Tedy teď už to bylo zarostlé travou, ale 6. ráno to musel být nepředstavitelný masakr. To je kráter vedle kráteru.   Hřbitov amerických vojáků-jedním slovem impozantní, jak velikostí, tak provedením. Přímo na místě mi z toho jezdil mráz po zádech. Přestává pršet a dokonce vylézá slunko, no díky Bohu. Poblíž Muzea Dne D u pláže Omaha jsme si udělali čas na oběd, dnešní volnější program nám poskytl dostatek času. Prostírání na stole restaurace s plánkem pláže Omaha jen dokázalo, jak to tu mají marketingově zmáknuté. Po obědě následovala skupinová fotečka na invazní pláži a přesouváme se na Pointe du Hoc. Zde se odehrávali patrně nejdramatičtější okamžiky prvého dne invaze. Den našlapaný dojmy ukončujeme jízdou do přístavu v Cherbourg. Tady se nalodíme na trajekt do jižní Anglie. Suchá kajuta a teplá sprcha korunuje tento den. Jde se na kutě, zítra budeme vystupovat na druhé straně kanálu. Dnes najeto 163 km.
    5.den, středa 19.6.-Poole-Bovington-Bristol-Swansea-Nicholaston.   Sluneční paprsky se prodírají skrz okénko kajuty a zvou k prohlídce břehů Albionu. Udělám ze sebe motorkáře a jdu se kochat na vyhlídkovou palubu. Křídové útesy nasvícené vycházejícím slunkem slibují krásný den. Takže ode dneška v protisměru, napadá mne. Jak jen já to provedu? Uklidňuje mne myšlenka, že stejně nepojedu jako první a tak jen bude stačit držet se někomu za prdelí a bude to ok. Safety first.    Do tankového muzea v Bovingtnu to máme jen 28 km, takže se ani motory řádně neohřejí a jdeme studovat ta ocelová monstra. Už na parkovišti před muzeem nás potěší průjezd jakéhosi obrněného transportéru z dob studené války. Jo tak tu jsme fakt správně. Největší sbírka tanků na světě a mají tu i nejstarší tank-britský Mark I z první války. Muzeum je rozděleno podle časových etap do několika hal. Nějakou obrněnou techniku jsem už za svého života viděl, ale tohle mi sebralo dech. Jsou tu k vidění kousky, které jinde neuvidíte-řada britských tanků z Velké války, některé prototypy z předvečera druhé války a řada dalších. Ač nejsem žádný velký znalec blátoplazů, vychutnávám si prohlídku. Možnost vstoupit do útrob prvoválečné obludy okamžitě využiji. Z venku to vypadá jako plechová stodola na kolečkách, uvnitř jsem překvapen prostorným interiérem. Přesně do doby než zjišťuji, že se zde během bitvy tísnilo 7 mužů. Tanky by obstály i v dnešní genderově náročné době, měli male i female verzi, tedy mužskou a ženskou výzbroj. Co mne naopak docela rozštípalo byl zdejší obchod se suvenýry. Možnost koupit unisex pyžamo s motivy obrněné techniky či bačkory ve tvaru tanku, to jsou jistě zajímavé dárky. Po prohlídce vojenské techniky se přesuneme do kempu v Nicholastonu. Prostorný kemp na břehu moře, docela tu fučí. Přesně tohle jsou zážitky, které se vám zaryjí do paměti-jdete se sprchovat do sprch, které jsou nevytápěné na břehu moře, tedy konkrétně Bristolského kanálu. Jinak dnes ani nekáplo, takže paráda. Dnes ujeto 320 km.   6.den, čtvrtek 20.6.-Nicholaston-Fishguard (trajekt do Irska)-Rosslare-Wexford-Ferrybank (kemp).   Ráno nakoupíme v malém obchůdku při kempu a vyrážíme do přístavu, kde se nacpeme na trajekt do Irska. Přejezd přes anglický venkov, velština na dopravních značkách je nad mé lingvistické schopnosti, ještě že to mají dvojjazyčně s angličtinou. Jsem netušil, že tenhle keltský jazyk používá tolik lidí. Ještě než opustíme Anglii chci vyzkoušet to slavné anglické zázvorové pivo. Jsem sice spíše vinař, ale tohle si nechci nechat uniknout. Bohužel se nezadařilo a tak se spokojuji s jinou anglickou specialitou-ciderem.     Irsko nás vítá evropským značením rychlostních limitů a metrickou soustavou, jak milá změna. Nemusíme nic přepočítávat z majlí na kilásky. Jinak stále jezdíme v protisměru. Kempík opět na mořském pobřeží, takže klasika-foukavo a chladno. Irové na pobřeží Irského moře jsou národem otužilců, jdu do sprchy v termohadrech a potkávám Iry v tričkách a kraťasech.  Dnes ujeto 217 km.
 Pokračování příště.

Dnes je fotek více, proto máme pokračování.

   Týden v protisměru aneb s Vefrem a bandou boxerů do Skotska-část třetí.

   7.den, pátek 21.6.2024 – Wexford – Clonmel – Mallow – Killarney – Killorglin – Limerick – Galway   
   Ranní pohled na oblohu nesliboval nic pěkného. Takže opět studená snídaně, kartuši se správným uzávěrem jsem stále nesehnal a tak si jídlo ohřívám různě. Na vařičích u kolegů či na válcích Gées (vychytávka kterou jsem okoukl u Petra). Už v tom ale nejsem sám, Vlastík má taky prázdnou bombičku s plynem a tak už šmejdíme po regálech obchoďáků a hobby marketů koordinovaně spolu. Přeci jen více očí více vidí.   Dopoledne se zastavujeme neplánovaně ve městečku Cobh. Zoltán, jediný slovenský účastník má v tohle městečku kamaráda, který zde žije a doporučuje nám tak zastávku v Muzeu Ttaniku. Na prohlídku bohužel není čas, ale i tak je to zajímavé. Vidíme zde molo, kde naposledy 11.dubna 1912 kotvil Titanic, než se vydal na cestu přes Atlantik. Fakt to tu ponechali jako památku na tehdejší tragédii. Bohužel začalo pršet a tak se nezdržíme. Ve městečku Killarney se v té chvíli naše cesta stáčí na sever a od toho okamžiku putujeme stále nahoru vstříc severu. Odpoledne při cestě do zajíždíme na otočku do Burren National Parku. Malinko off-roadu Vefro zvládne, po šotolinkách jezdím občas z nutnosti i u nás. Kolem páté odpoledne přestává pršet, dnešní noc strávíme v kempu na břehu Atlantiku u městečka Galway. Gáblík si můžeme sníst v útulné společenské místnosti. Jen ta elektřina. Krom vařiče jsem si z domova přivezl i špatný adaptér na zdejší zásuvky a tak zůstávám odkázán na dobrodiní ostatních spolujezdců, kteří mají to správné vybavení nebo což je taky milé dobíjím při pobytu na trajektech, kde často mají eurozásuvky. Dnes najeto 367 km. 

   8.den, sobota 22.6. -Galway – Tuam - Ballina – Londondery – Bushmills – Carrick-a-Rede -Antrim .   Opouštíme pěkný kemp, vypadá to na další zatažený a větrný den s nízkou oblačností. Naší první dnešní zastávkou je vodopád Aasleagh, severně od NP Connemara. Drsná okolní krajina jen podkresluje syrovou krásu vodopádu. Nebýt počasí, tak je tu krásná kochací trasa. Následuje celodenní přejezd do severního Irska. Perlou odpolední části dne myslím nejen pro mne byla zastávka na vyhlídce Magheracross u hradu Dunluce. To bylo jak z toho reklamního sloganu, který znáte z TV: Drsná země, jemná whisky. Mimochodem, když už jsme u té ohnivé vody. Toho dne byla na programu i návštěva irské destilérky Old Bushmills Destillery, jenže jsme přijeli po zavíračce, takže smolík. Večer trávíme v jiném kempu oproti plánu, neboť původní kemp je toho času bez personálu, tudíž nám nemá kdo odemknout vjezd atd. Google nám během chvilky nabídl náhradu, ať žijí mobilní data. Dnes najeto 532 km .

9.den, neděle 23.6.2024 – Antrim – přjezd do Belfastu na trajekt – Cairnryan-Glasgow – Glencoe – Kinlochleven. 
 Kemp necháváme za zády a čeká nás přesun do přístavu v Belfastu, kde se nalodíme a po dvou hodinách a dvaceti minutách provedou obě skupiny CK Adventure-moto invazi do Skotské vysočiny, zde konkrétně do přístavu Cairnryan. Asi nejmenší přístav co jsme cestou potkali. To přístav v Belfastu byl jiná káva. Odpoledne se po druhé hodině přemisťujeme z přístavu po skotském pobřeží a posléze i vnitrozemí. Míjíme Glasgow a trasa nás vede i přes Loch Lomond and The Trossachs National Park. Takže následuje dlouhá jízda po břehu výše jmenovaného jezera. Na trase potkávám konečně velmi dobře vybavený out-door obchod, kde světe div se, mají i mojí správnou kartuši. To bude večer paráda - konečně pořádná teplá večeře. Metodu ohřevu jídel o blok motoru jsem sice za těch pár dní vytunil téměř k dokonalosti, ale ten ohřev na vařiči je stejně lepší.    K večeru přijíždíme do nefalšované skotské divočiny. Krása střídá nádheru. To se nedá, nemůžeme se věnovat řízení a tak raději zastavujeme. Vybalujeme foťáky, mobily a fotíme jako o život. Příroda se nám asi revanšuje za předchozí deštivé dny a ukazuje nám Scottish Highlands v plné kráse večerního slunce. Potkáváme i relativně dost motorkářů, přeci jen je tady takových dní asi pomálu a tohle počasí láká k vyjížďce. Dnes nemusíme vytahovat spacáky a nocovat budeme v chatkách v kempu obce Kinlochleven. Pro každý případ Petr objednal nocleh mimo stany. Budiž mu za to dík. Až po návratu domu jsem zjistil, že tato obec byla mimo jiné elektrifikována jako první na světě. Teplá večeře, procházka po okolí obce a západ slunka v jezeře Leven, konec dobrý-všechno dobrý. Dnes nájezd 326 km.
 Pokračování příště.

A ještě něco navíc foteček.