Téma:

Tak tentokrát z Podkrkonoší, mám to nedaleko a není tam tak narváno jako na JM. Uplynulá neděle, na nebi azuro, za zády zasněžené hřebeny Krkonoš a před sebou v mléku inverze vnitrozemí republiky.

Dalších pár kousků.  První trojice-Pekelné doly u Zákup (jistě mnozí již navštívili), druhá trojice Drábské světničky (Český Ráj) a poslední trojice Lužické kory (první z této trojice je skalní útvar Velká Smrtka). Když to počasí jen trochu dovolilo, tak se nechalo i do skal. Vzhledem k letošní zimě to šlo skoro celou zimu. 

Zbytek (to není graffiti od lidového umělce, ale kombinace svítivě žlutého lišejníku a oxidů železa v pískovci-Vraní skály u Hrádku nad Nisou).

Jirko fakt máš talent. Ty fotky jsou moc fajn.

Díky, jsem rád že se líbí. Zatím marně čekám na fotky od ostatních. Nerad bych aby to vypadalo, že pěkné to máme jen tady na severu . 
Další várka z uplynulého víkendu8.3-9.3.2025 (foceno při první letošní jízdě Vefrem-takže by to tu vlastně být nemělo, protože už na Vefro zima nebyla).  V sobotu hlášeno šumné motopočasí. Dlouze plánuji kam se vydám. První jízdy podnikám obvykle tak akorát kolem komína, ale vždy chci jet někam, kde jsem ještě nebyl. Tento rok volba padla na Liptákov, působiště neznámého českého génia. To je první čtverka fotek.
  Zbylé kusy, to je takové převážně nevážně z výstavy Motocykl v Práglu. Potkal jsem tu klubového kolegu-super.

Odolal jsem i svodům náborového střediska Hells Angels a nadále zůstávám věren Vefroklubu.

   Na stránkách máme rušno jako na krchově o půlnoci a tak se vložím pár vzpomínek  z cest a třeba to někoho inspiruje k tripu v nadcházející sezóně. Pokud by byl zájem o fotky k tématu, tak mohu přidat taky, tedy pokud je dohledám. Bude to takový pel mel vzpomínek z cest.
   Nechtěl jsem kvůli tomu zakládat nový chlívek a tak to šoupnu sem. Pokud myslíte, že by si to zasloužilo svůj vlastní prostor, tak mi dejte vědět a já to upravím.
   Při cestách na motocestovatelské srazy si většinou doma připravuji seznam zajímavostí v okolí. Bo jsem ujetý na technické památky a lidovou architekturu, tak to povětšinou směřuji tímto směrem. V sobotu totiž bývá na srazech tohoto typu vyhrazen program nějakému orientačnímu závodu, testování nových motorek nebo výletům po okolí, které připraví organizátor akce. Protože má navigace má do Garminu asi tak daleko jako Favorit do Porsche, tak tyhle orienťáky většinou vynechávám. Záměrně píšu většinou, protože občas udělám vyjímku. Zde jsem ovšem na orienťák hodil bobek, protože výherce této soutěže prý měl zdarma panáka jakési ohnivé vody s jedním z přítomných pánů, který byl známý svojí schopností rychlé eliminace plných flašek. Tedy nic co bych se chtěl od něj učit, ale jinak zajímavý člověk. Ovšem k věci. Protože se celá ta zábava odehrávala na Vysočině poblíž Humpolce, tak o lokaci bylo předem rozhodnuto.
  Našel jsem si kousek za Humpolcem, konkrétně u České Bělé, letecký světelný maják z první republiky. Sice  to byl jen 16m vysoký kovový stožár bez potřebného zařízení a v jeho těsné blízkosti podzemní prostory, kde byl umístěn generátor, ale i tak mne to překvapilo, že se to zachovalo. Záchrana téhle památky prý proběhla na poslední chvíli. Jinak celé to bylo zřízeno v době, kde ještě nefungovali klasické radiomajáky a noční lety byly v plenkách. Takže na trase Praha-Brno- Bratislava bylo zřízeno celkem 17 takovýchto světelných majáků. Bylo to používáno i za dne pří snížené viditelnosti.
   Památka je čerstvě opravena a jejím blízkosti je i malebná kaplička. Byl jsem tu sám za jarního slunečného dopoledne a bylo tu fajn. Pak jsem to natáhl do Tasic, dalším mým cílem totiž byla sklářská kuť Jakub. Tohle vám asi moc neřekne, ale když vám napovím, že se tu točil seriál Synové a dcery Jakuba Skláře, tak už asi ti starší budou vědět. Kdysi jsem se díky Toulavé kameře dověděl, že tahle sklárna skutečně existuje, že to nebyly nějaké kulisy. Tak jsem si říkal, že bych to místo chtěl jednou vidět. Na místo jsem dorazil v době, kdy se čekalo jestli někdo další ještě dorazí. Průvodce byl zároveň i majitel objektu, který sklárnu odkoupil poté co zde v roce 2002 byla definitivně ukončena výroba. Dotyčný pán se nakonec ustrnul a provedl mne sólo, za což mu ještě jednou tímto děkuji. Takže to je něco jako když vás na hradě provádí sám kastelán. Kvanta zajímavostí a zde i něco historek z natáčení seriálu. Nejsem zrovinka seriálový fanoušek, ale tenhle se Jaroslavu Dietlovi opravdu moc povedl. Na konci prohlídky si na pokladně můžete koupit i nějaké to sklo z bývalé produkce. 
   Další na trase bylo Selské muzeum na Michalově statku v obci Pohleď. Jediné muzeum tohoto typu na Vysočině. Vesnická usedlost z konce 16. století. Tady mi byl průvodcem samotný starosta této malé vísky, pán v mých letech. Docela dobře jsem si s ním poklábosil o výhodách osvícené monarchie oproti zastupitelské demokracii. Fakt zajímavá diskuse a ještě zajímavější byla zachovaná venkovská hospoda a obchod  z 19. století, která se zde kousek od statku zachovala. Prý tyhle obecní vymoženosti stále příležitostně využívají. Fakt super, jako když se přenesete strojem času tak 100 až 150 let nazpět. Taky jsem zde poprvé viděl jak uchytávali došky ke konstrukci střechy a taky doškovou střechu skoro novou a na konci životnosti. Až jsem zalitoval, že doba doškových střech je minulosti. Vypěstovat si střešní krytinu skoro gratis na vlastním poli, no to je fantastické. Byť nevím jak by se na to tvářil pojišťovák, oheň je sviňa.  Pokud pojedete kolem, stavte se. Stojí to za to. Jinak je dobré si předem ověřit, zda mají otevřeno. Jak sklárnu, tak ten statek jsem si domluvil telefonicky předem. I tady na statku jsem byl sám a nebyl s tím problém.
   Poslední co jsem ještě ten den stihl, byla návštěva středověkého podzemí města Jihlavy.  Taky pozoruhodné dílko, musela to být dřina jako prase, protože to bylo rubané ve skále. V Jihlavě jsem byl poprvé a určitě ne naposled. Při cestě nazpět k Vefru mne potkala jedna turistka, která se mne ptala jaké to bylo v podzemí a doporučovala mi návštěvu blízké středověké věže. Prý taky moc hezké, prý je zde k vidění moc hezká tesařská práce. Bohužel čas mne tlačil a vidina toho, že budu bez večeře mne nutila k odjezdu na místo srazu.
   Gáblík jsem stihl a pak už následovali přednášky z cest na motorce do různých koutů světa. Přesně to co mám na těchto srazech nejvíc v oblibě. 
   Pokud by vás zajímalo pokračování zážitků z dalších cest, tak mi sem  dejte vědět. Zima se překulila do své druhé půli a za pár týdnů to opět vypukne.
P.S. Doplněno o fotečky.
 

Dnešní vzpomínka bude putovat na Zlínsko. Opět byla přede mnou volná sobota s Vefrem v kraji, který neznám. Před několika lety jsem v Toulavé kameře viděl reportáž o Baťově mrakodrapu ve Zlíně. Takže 1. cíl dnešního tripu byl jasný. Základnu jsem pro tuto chvíli měl v areálu RS Revika na okraji Vizovic a tak jsem to neměl do Zlína nijak daleko. Vefro jsem zaparkoval na blízké parkovišti a jdu se podívat k pokladně. Mrakodrap fakt hledat nemusíte, je dominantou okolí. První pokus-dojdu ke vstupu do budovy a v duchu zakleju. U vstupu je cedule- sídlo krajského úřadu Zlínského kraje. Takže smolík pacholík, je sobota a bílé límečky jistě v sobotu nefachají. Pak mi ale vrtalo v hlavě, je to zároveň památka a ty bývají o víkendech otevřené. Seběhnu po schodišti ve svahu a vydám se na průzkum bojem. Jdu ke vchodu o patro či dvě níže. Z dalšího vchodu vidím vycházet lidi. Tak snad se zadaří. Naprostá paráda- paní na vrátnici mi poradila jak se dostanu na vyhlídku v posledním patře. Výtahem  se dostanu do kýženého podlaží a jdu to omrknout. Teda výhled famózní a když jsem viděl ty budovy Baťova impéria okolo, tak klobouk dolu před  prvním spolupracovníkem, jak se nechal oficiálně Tomáš Baťa titulovat mezi spolupracovníky. Úplná Amerika 30. let. Při cestě zpět jsem si v suterénu  prohlédl i jeho pracovnu. Baťa si tuhle kancelář ve výtahu nikdy neužil, odešel před německou okupací  v době, kdy ještě nebyla dokončena. Pak následoval Baťův památník, jsem zvyklý na ledacos, ale tohle bylo neobvyklé. 
   Další na trase byla prohlídka válcového mlýnu ve Slopném. Dědina nějakých 20km jihovýchodně od Zlína. Telefonicky jsem si předchozí den ověřoval, zda bude otevřeno, tak by mělo vše klapnout. Bal jsem jediný zájemce o prohlídku v tenhle čas a podle vnuka posledního mlynáře se na sólo prohlídky není problém objednat. Můj průvodce byl pán v mém věku a  mlýn byl provozován cca do půle devadesátých let. Také zde pomáhal s provozem mlýna a poté i rozvážel zboží upečené z mouky zde vyrobené. Takže měl sjetou celou republiku, neboť mimo jiné  rozvážel lázeňské oplatky i k nám na sever. Prima průvodce, dobře se s ním nechalo pokecat a o mlýně věděl vše. Pokud vás tyhle starý provozy zajímají, tak tady si přijdete na své. Třeba odsávání prachu vedené v dřevěných šachtách mne fascinovalo, žádné plechové trubky atd. Mraky vychytávek, které tenkrát řešili také, ale docela jinak a hlavně jednodušeji. Miluju tyhle starý mlýny a podobný objekty, ten řemeslný um z toho doslova tryská a hlavně žádná elektronika.  
   Poslední cíl dnešního dne-větrný mlýn ve Štípě. Opět popojedu pár desítek km, mimochodem mne cesta vede přes Slušovice. Vzpomenul jsem si na dobu mého dospívání, kdy o slušovickém zázraku věděla celá republika. Ale zpět  k větrnému mlýnu. Průvodce mi tentokrát dělal pán ve věku přes sedmdesát, shodou okolností také vnuk posledního mlynáře. Mlýn byl holandského typu a mlecí složení už bylo bohužel z velké části demontováno. Ale i tak byl můj průvodce zdrojem zajímavého povídání. 
  Pro dnešek je už tím cestováním konec a mířím zpět do areálu Reviky. Čeká na mne večeře a večer plný přednášek motocestovatelů. Mimochodem o dva dny později jsem z Vizovic směřoval přes Beskydy za Wolfíkem, na jeho motoškoličku a přejezd kolem v.n. Šance byla jedna velká paráda-rašící porosty buků a tmavě zelné jehličnany kolem VD byla pastva pro oči a foťák. 
   Přidávám pro větší atraktivitu nějaké obrázky. 

A teď něco z Horních Uher. Portál Funride.sk pořádá každoročně setkání motocestovatelů a tak jsem si řekl-navštívíš naše bývalé federální bratry. Stretnutie ako tomu hovoria naši bratia na východě se malo konat v oblasti Povážského Inovce. Párkrát jsem na Slovensku byl, ale tvrdit že ho mám sjeté by byla pitomost. Neměl jsem žádnou představu o krajině a tak jsem si jako obvykle při návštěvě míst, kde jsem poprvé, doma připravil seznam zajímavých cílů v okolí místa srazu. A vyplatilo se, ale nepředbíhejme. Cesta na východ-nejprve docela opruz v páteční dopravě podél rozestavěné D35. Rychlostní omezení na 70, hustá doprava a častá středová plná čára mne přivedly k myšlence o hledání náhradní trasy do budoucna, když pojedu tímto směrem. Protože Dé jednotka je dost nudná ( tím pádem únavná) a D35 se právě mohutně buduje. Jakousi představu o trase jsem už měl v hlavě z loňska, kdy jsem jel v opačném směru z Vyškova na Liberec po vedlejších silnicích a náramně jsem si to užil . Ano, trvalo to sice o něco déle, ale protože ta jízda byla pestrá, tak jsem ani nebyl tak unaven jako obvykle.Naopak parádním bodem na trase byly Buchláky, docela jsem zapomněl jak pěkná trasa to je, byť jsem v minulosti nedaleko odsud strávil dovolenou a tu trasu jsem zažil za volantem auta. Už tehdy jsem si říkal, že na Vefru to tu bude luxusní. Sucho a relativně malý provoz, krása. Do místa srazu na kraji obce Tesáre jsem dorazil cca kolem 17. hodiny. Přivítání, registrace a večeře, po které následovali přednášky motocestovatelů. V sobotu jsem měl na vybranou, buď tajný orientační závod po tomto regionu nebo vlastní program. Protože jsem to tu chtěl více poznat, rozhodl jsem se pro orienťák a nelitoval jsem ani minutu. Tahle oblast se líbila i Vefru, zatáčkovité silničky a malý provoz. No a protože poznávačku jsem měl relativně brzo vyřízenou, zbyl i nějaký čas na průzkum okolí. Ze seznamu zhotoveného doma jsem si vybral jako nejatraktivnější cíl Topolčianský hrad. Parking v podhradí a výstup na hrad, je to takový nižší a menší Bezděz, ovšem se stejně krásným výhledem a zřícenina jako taková taky hodně fotogenická.Pak už jen sjet do kempu a následuje večerní program. V obci, kde ležel kemp, v tu sobotu měli zrovinka slavnosti vinobraní. Řekl jsem si, zastavíš a omrkneš to, jak se veselí zdejší lid. Při obchůzce slavnosti jsem se zastavil u stánku s burčákem. Nó, mohl by jsem si zpříjemnit večer a popít trochu té dobroty, do top casu se plastová litrová lahvinka hravě vejde. Co se tak může stát? Proběhla kontrola teploty burčáku a těsnosti uzávěru a jelo se ještě asi 3,5 km do chatky v RS. Bylo to ovšem po silnici, která byla kříženec trojkové silnice a lehčího offroadu. Asfalt místy již zmizel vlivem zubu času a jelo se pouze po podkladovém makadamu. Na místě ubytka si u chatky nadšeně otevírám kufřík a divím se, proč je lahev poloprázdná. Tak ještě, že jsem těch historek o explodujícím burčáku vyslechl nespočet a u jedné jsem byl i jako svědek. Vnitřek kufru krásně vyvoněný burčákem, většinu obsahu naštěstí pobrala termo mikina, kterou jsem pro sichr PETku omotal. Řeší mikrokalamitu, je už večer-slunko zapadá a tak to dám ještě na chvilku usušit na Vefro, zbytek dosouším v nevytápěné chatce až do rána.Večerní hlavní bod programu-Ján Drinka, slovenský mlaďas, který na Fichtlu po maturitě objel jako nejmladší člověk svět. Velmi zajímavé, následovala tombola a valil jsem na kutě. Spalo se mi dobře, ráno jsem měl v chatce jako ve vinném sudu. Na nocleh jsem v chatce byl naštěstí sám a tak jsem se s nikým nemusel dělit o nefalšované aroma. Zpáteční trasa- kousek za Starým Hrozenkovem kupuji nějaké sýrové dobroty jako dárek z cest a opět přes Buchláky, snad ještě hezčí než při cestě sem. Za dva týdny mne čeká podzimní Motoroute sraz ve Vizovicích a chystám se zavítat na klubový sraz Vefra, ale to už je jiný příběh.

   O šprcgumách a motocestování.   Hned na úvod- leitmotivem tohoto článku nebude osvěta na poli plánovaného rodičovství, ale volný tok myšlenek na téma ochrana proti dešti na motorce.   Nevím jak vy ostatní, ale já se ochranou před deštěm na motorce začal vážně zabývat až po mém návratu do sedla motky po cca 25 letech. Má první zkušenost z půle devadesátek, kdy jsem absolvoval svoji cestu z motodovolené celou v dešti, mi ale doteď zůstala vytesána v paměti. Po celých 250km ze Šumavy na sever republiky jsem v duchu nadával na počasí, měl jsem vynadat sobě. Ovšem nevím, co bych si v té době mohl proti dešti pořídit. Ten výběr v té době nebyl nic extra. Po příjezdu domů jsem několik dní dosoušel koženou kombinézu dle pokynů výrobce zavěšenou na ramínku. Jenže to ramínko bylo zavěšeno na dveřích, na kterých ještě nějaký čas poté zůstal barevný otisk z barvené kůže na kombinéze. Rodiče ze měli mne radost, ovšem ještě větší, že jsem se vrátil ve zdraví dom.   Posunu se v čase o cca čtvrtstoletí dál ( sám se tomu dnes divím, jak dlouho jsem si myslel, že motorku už nikdy mít nebudu, protože rodina atd ). Že mi proti dešti nebude stačit naimpregnovaný textilkomplet s nepromok vložkou mi došlo poté, co jsem v tomto párkrát zmokl. Slabá krátká přeháňka nevadila, ale každý delší nebo silnější déšť mne přesvědčoval o tom, že situaci je třeba řešit důkladně. Začalo to protékat nejdřív kolem zipů na hrudi, polséze i okolo konců rukávů a na ramenou. Takže jsem nakráčel do Bikers Crownu s touhou po nějaké pláštěnce na motorku. Už si ani nepamatuji, co vše mi v té době bylo nabídnuto. Nakonec jsem zvolil dvoudílnou motopláštěnku od firmy Acerbis za přijatelných cca 1500,-. Líbil se mi dvoudílný koncept slibující snadné navlékání a zipy na nohavicích, které umožňují navléknout si ty kalhoty i přes boty. A věřte mi, že to má smysl. Při každém navlékání téhle pláštěnky si to pochvaluji. Má gumové manžety na konci rukávů a nohavic, takže tam ani nezatéká a v límci je schovaná i kapuce na hlavu, když na ni zrovinka nemáte helmu. Doporučuji tedy vykašlat se na nějaké atombordely prodávané v pracovních pomůckách či pláštěnky z outdoor obchodů. Tu pláštěnku mám dodnes k mé plné spokojenosti. Až doslouží, pořídím si stejnou.   Krátce poté došlo i na voduvzdorné rukavice, byť ty mé kožené celosezónní podlehli dešti vždy až po textilu, který jsem používal. Takže jsem zainvestoval něco pod dva tisíce do nových nepromokavých motorukavic od nejmenovaného českého výrobce. Jak na tom rukavice jsou s tou deklarovanou voduvzdornosti jsem se dověděl relativně záhy. Proteklo to po pár minutách silného deště. No tak to se na to mohu vy**at, vztekal jsem se. Reklamovat jsem to nešel. Tuhle bezpečnostní mezeru jsem překlenul koupí nepromokavých návleků na rukavice. Tohle řešení už fungovalo, dlaně a prsty zůstali v suchu. Nevýhodou, zprvu drobnou, ale postupně mne začínala více a více sejřit, s přímou úměrou ke vzdálenosti v dešti ujeté, byla snížené citlivost prstů na ovladačích na řidítkách. Poslední položkou, která se ukázala jako urgentní k výměně byla má motoobuv. Zažil jsem dvakrát cestu z Ostravy do Liberce kompletně celou v dešti a při teplotách kolem 12 stupňů jsem už na rovinatých pasážích jel v dešti rychleji jak za sucha, protože mi byla zima od nohou a chtěl jsem už být doma. Motoobuv též měla od výrobce určitý stupeň odolnosti proti vodě, krémoval jsem ji, ale tohle prostě nedávala. Stav, kdy jsem z bot po návratu domů vyléval vodu jsem již nechtěl opakovat. Nelenil jsem a zakoupil tedy nepromok návleky na botky. Když jsem je ovšem viděl rozbalené, tak mne přepadla pochybnost jestli se do tohoto budu chtít soukat.   Pár měsíců jsem to nemusel řešit, ale pak jsem chytnul slinu na trip do Skotka na NC500. Jirko, mysli, říkal jsem si v duchu. Tady není prostor bejt kolenovrt, budeš muset zainvestovat do Gore-Texu. Skotsko a hnusný počasí jedno jsou, tady tomu dešti nemáš šanci utéct. Nejdřív došlo na rukavice, podlehl jsem svodům prémiové finské značky Rukka. Vybíral jsem pečlivě a dlouho, obsluhující paní v pražské Genezi byla zkušená a dobře mi poradila. Na Vánoce jsem si pro změnu od rodiny pod stromeček vyžádal poukazy do Bikers Crownu na Gore-Tex botky. Nějakou slevu jsem si ještě vytočil na jejich kole štěstí (pozdravuji tímto Mountfield). Nakonec to ani nebyla taková raketa, cenově jako bych kupoval nové bez té membrány.   A víte co na tom bylo nejlepší? Když jsem poté valil přes Německo, Francii a Anglii, tak nám první týden každý den minimálně půlden pršelo a jediné co mi tehdy vadilo bylo, že si tu šprcku musím nandavat a sundavat, to byl jediný opruz- s tím oblékáním a svlékáním. Gore-Tex botky a rukavice jsem mohl používat celý den, jediné co šlo dolů byla pláštěnka. Bo byla nepropustná vodě v obou směrech a když vysvitlo slunko, potil jsem se v tom jako prase. Jinak sucho a pohoda. Tedy pokud pokud si člověk nezapomenul vždy po vlezení na mašinu zkontroloval, zda to má všude správně zakryté. Když se hýbete mimo motorku, třeba na pumpě při tankování nebo nějaké pauze, tak se to vždy poněkud shrne a pokud si to před další.jízdou neopravíte, tak máte o radost z H2O postaráno, tím spíše pokud je chladno. Obecně na jaře či podzim s sebou vozím i termo návleky pod rukavice od švýcarské firmy Brubeck, opět k dostání v BC. Při nízkých teplotách usnadňují život motorkářům bez vyhřívaných gripů, ovšem to popisuji situaci při teplotách cca pod 10 stupňů.   To je asi vše na toto téma a přeji všem pokud možno cestu bez deště. A pokud už přeci přijde, tak je dobré být nachystán.