Téma:

Tak tentokrát z Podkrkonoší, mám to nedaleko a není tam tak narváno jako na JM. Uplynulá neděle, na nebi azuro, za zády zasněžené hřebeny Krkonoš a před sebou v mléku inverze vnitrozemí republiky.

Dalších pár kousků.  První trojice-Pekelné doly u Zákup (jistě mnozí již navštívili), druhá trojice Drábské světničky (Český Ráj) a poslední trojice Lužické kory (první z této trojice je skalní útvar Velká Smrtka). Když to počasí jen trochu dovolilo, tak se nechalo i do skal. Vzhledem k letošní zimě to šlo skoro celou zimu. 

Zbytek (to není graffiti od lidového umělce, ale kombinace svítivě žlutého lišejníku a oxidů železa v pískovci-Vraní skály u Hrádku nad Nisou).

Jirko fakt máš talent. Ty fotky jsou moc fajn.

Díky, jsem rád že se líbí. Zatím marně čekám na fotky od ostatních. Nerad bych aby to vypadalo, že pěkné to máme jen tady na severu . 
Další várka z uplynulého víkendu8.3-9.3.2025 (foceno při první letošní jízdě Vefrem-takže by to tu vlastně být nemělo, protože už na Vefro zima nebyla).  V sobotu hlášeno šumné motopočasí. Dlouze plánuji kam se vydám. První jízdy podnikám obvykle tak akorát kolem komína, ale vždy chci jet někam, kde jsem ještě nebyl. Tento rok volba padla na Liptákov, působiště neznámého českého génia. To je první čtverka fotek.
  Zbylé kusy, to je takové převážně nevážně z výstavy Motocykl v Práglu. Potkal jsem tu klubového kolegu-super.

Odolal jsem i svodům náborového střediska Hells Angels a nadále zůstávám věren Vefroklubu.

   Na stránkách máme rušno jako na krchově o půlnoci a tak se vložím pár vzpomínek  z cest a třeba to někoho inspiruje k tripu v nadcházející sezóně. Pokud by byl zájem o fotky k tématu, tak mohu přidat taky, tedy pokud je dohledám. Bude to takový pel mel vzpomínek z cest.
   Nechtěl jsem kvůli tomu zakládat nový chlívek a tak to šoupnu sem. Pokud myslíte, že by si to zasloužilo svůj vlastní prostor, tak mi dejte vědět a já to upravím.
   Při cestách na motocestovatelské srazy si většinou doma připravuji seznam zajímavostí v okolí. Bo jsem ujetý na technické památky a lidovou architekturu, tak to povětšinou směřuji tímto směrem. V sobotu totiž bývá na srazech tohoto typu vyhrazen program nějakému orientačnímu závodu, testování nových motorek nebo výletům po okolí, které připraví organizátor akce. Protože má navigace má do Garminu asi tak daleko jako Favorit do Porsche, tak tyhle orienťáky většinou vynechávám. Záměrně píšu většinou, protože občas udělám vyjímku. Zde jsem ovšem na orienťák hodil bobek, protože výherce této soutěže prý měl zdarma panáka jakési ohnivé vody s jedním z přítomných pánů, který byl známý svojí schopností rychlé eliminace plných flašek. Tedy nic co bych se chtěl od něj učit, ale jinak zajímavý člověk. Ovšem k věci. Protože se celá ta zábava odehrávala na Vysočině poblíž Humpolce, tak o lokaci bylo předem rozhodnuto.
  Našel jsem si kousek za Humpolcem, konkrétně u České Bělé, letecký světelný maják z první republiky. Sice  to byl jen 16m vysoký kovový stožár bez potřebného zařízení a v jeho těsné blízkosti podzemní prostory, kde byl umístěn generátor, ale i tak mne to překvapilo, že se to zachovalo. Záchrana téhle památky prý proběhla na poslední chvíli. Jinak celé to bylo zřízeno v době, kde ještě nefungovali klasické radiomajáky a noční lety byly v plenkách. Takže na trase Praha-Brno- Bratislava bylo zřízeno celkem 17 takovýchto světelných majáků. Bylo to používáno i za dne pří snížené viditelnosti.
   Památka je čerstvě opravena a jejím blízkosti je i malebná kaplička. Byl jsem tu sám za jarního slunečného dopoledne a bylo tu fajn. Pak jsem to natáhl do Tasic, dalším mým cílem totiž byla sklářská kuť Jakub. Tohle vám asi moc neřekne, ale když vám napovím, že se tu točil seriál Synové a dcery Jakuba Skláře, tak už asi ti starší budou vědět. Kdysi jsem se díky Toulavé kameře dověděl, že tahle sklárna skutečně existuje, že to nebyly nějaké kulisy. Tak jsem si říkal, že bych to místo chtěl jednou vidět. Na místo jsem dorazil v době, kdy se čekalo jestli někdo další ještě dorazí. Průvodce byl zároveň i majitel objektu, který sklárnu odkoupil poté co zde v roce 2002 byla definitivně ukončena výroba. Dotyčný pán se nakonec ustrnul a provedl mne sólo, za což mu ještě jednou tímto děkuji. Takže to je něco jako když vás na hradě provádí sám kastelán. Kvanta zajímavostí a zde i něco historek z natáčení seriálu. Nejsem zrovinka seriálový fanoušek, ale tenhle se Jaroslavu Dietlovi opravdu moc povedl. Na konci prohlídky si na pokladně můžete koupit i nějaké to sklo z bývalé produkce. 
   Další na trase bylo Selské muzeum na Michalově statku v obci Pohleď. Jediné muzeum tohoto typu na Vysočině. Vesnická usedlost z konce 16. století. Tady mi byl průvodcem samotný starosta této malé vísky, pán v mých letech. Docela dobře jsem si s ním poklábosil o výhodách osvícené monarchie oproti zastupitelské demokracii. Fakt zajímavá diskuse a ještě zajímavější byla zachovaná venkovská hospoda a obchod  z 19. století, která se zde kousek od statku zachovala. Prý tyhle obecní vymoženosti stále příležitostně využívají. Fakt super, jako když se přenesete strojem času tak 100 až 150 let nazpět. Taky jsem zde poprvé viděl jak uchytávali došky ke konstrukci střechy a taky doškovou střechu skoro novou a na konci životnosti. Až jsem zalitoval, že doba doškových střech je minulosti. Vypěstovat si střešní krytinu skoro gratis na vlastním poli, no to je fantastické. Byť nevím jak by se na to tvářil pojišťovák, oheň je sviňa.  Pokud pojedete kolem, stavte se. Stojí to za to. Jinak je dobré si předem ověřit, zda mají otevřeno. Jak sklárnu, tak ten statek jsem si domluvil telefonicky předem. I tady na statku jsem byl sám a nebyl s tím problém.
   Poslední co jsem ještě ten den stihl, byla návštěva středověkého podzemí města Jihlavy.  Taky pozoruhodné dílko, musela to být dřina jako prase, protože to bylo rubané ve skále. V Jihlavě jsem byl poprvé a určitě ne naposled. Při cestě nazpět k Vefru mne potkala jedna turistka, která se mne ptala jaké to bylo v podzemí a doporučovala mi návštěvu blízké středověké věže. Prý taky moc hezké, prý je zde k vidění moc hezká tesařská práce. Bohužel čas mne tlačil a vidina toho, že budu bez večeře mne nutila k odjezdu na místo srazu.
   Gáblík jsem stihl a pak už následovali přednášky z cest na motorce do různých koutů světa. Přesně to co mám na těchto srazech nejvíc v oblibě. 
   Pokud by vás zajímalo pokračování zážitků z dalších cest, tak mi sem  dejte vědět. Zima se překulila do své druhé půli a za pár týdnů to opět vypukne.
P.S. Doplněno o fotečky.
 

Dnešní vzpomínka bude putovat na Zlínsko. Opět byla přede mnou volná sobota s Vefrem v kraji, který neznám. Před několika lety jsem v Toulavé kameře viděl reportáž o Baťově mrakodrapu ve Zlíně. Takže 1. cíl dnešního tripu byl jasný. Základnu jsem pro tuto chvíli měl v areálu RS Revika na okraji Vizovic a tak jsem to neměl do Zlína nijak daleko. Vefro jsem zaparkoval na blízké parkovišti a jdu se podívat k pokladně. Mrakodrap fakt hledat nemusíte, je dominantou okolí. První pokus-dojdu ke vstupu do budovy a v duchu zakleju. U vstupu je cedule- sídlo krajského úřadu Zlínského kraje. Takže smolík pacholík, je sobota a bílé límečky jistě v sobotu nefachají. Pak mi ale vrtalo v hlavě, je to zároveň památka a ty bývají o víkendech otevřené. Seběhnu po schodišti ve svahu a vydám se na průzkum bojem. Jdu ke vchodu o patro či dvě níže. Z dalšího vchodu vidím vycházet lidi. Tak snad se zadaří. Naprostá paráda- paní na vrátnici mi poradila jak se dostanu na vyhlídku v posledním patře. Výtahem  se dostanu do kýženého podlaží a jdu to omrknout. Teda výhled famózní a když jsem viděl ty budovy Baťova impéria okolo, tak klobouk dolu před  prvním spolupracovníkem, jak se nechal oficiálně Tomáš Baťa titulovat mezi spolupracovníky. Úplná Amerika 30. let. Při cestě zpět jsem si v suterénu  prohlédl i jeho pracovnu. Baťa si tuhle kancelář ve výtahu nikdy neužil, odešel před německou okupací  v době, kdy ještě nebyla dokončena. Pak následoval Baťův památník, jsem zvyklý na ledacos, ale tohle bylo neobvyklé. 
   Další na trase byla prohlídka válcového mlýnu ve Slopném. Dědina nějakých 20km jihovýchodně od Zlína. Telefonicky jsem si předchozí den ověřoval, zda bude otevřeno, tak by mělo vše klapnout. Bal jsem jediný zájemce o prohlídku v tenhle čas a podle vnuka posledního mlynáře se na sólo prohlídky není problém objednat. Můj průvodce byl pán v mém věku a  mlýn byl provozován cca do půle devadesátých let. Také zde pomáhal s provozem mlýna a poté i rozvážel zboží upečené z mouky zde vyrobené. Takže měl sjetou celou republiku, neboť mimo jiné  rozvážel lázeňské oplatky i k nám na sever. Prima průvodce, dobře se s ním nechalo pokecat a o mlýně věděl vše. Pokud vás tyhle starý provozy zajímají, tak tady si přijdete na své. Třeba odsávání prachu vedené v dřevěných šachtách mne fascinovalo, žádné plechové trubky atd. Mraky vychytávek, které tenkrát řešili také, ale docela jinak a hlavně jednodušeji. Miluju tyhle starý mlýny a podobný objekty, ten řemeslný um z toho doslova tryská a hlavně žádná elektronika.  
   Poslední cíl dnešního dne-větrný mlýn ve Štípě. Opět popojedu pár desítek km, mimochodem mne cesta vede přes Slušovice. Vzpomenul jsem si na dobu mého dospívání, kdy o slušovickém zázraku věděla celá republika. Ale zpět  k větrnému mlýnu. Průvodce mi tentokrát dělal pán ve věku přes sedmdesát, shodou okolností také vnuk posledního mlynáře. Mlýn byl holandského typu a mlecí složení už bylo bohužel z velké části demontováno. Ale i tak byl můj průvodce zdrojem zajímavého povídání. 
  Pro dnešek je už tím cestováním konec a mířím zpět do areálu Reviky. Čeká na mne večeře a večer plný přednášek motocestovatelů. Mimochodem o dva dny později jsem z Vizovic směřoval přes Beskydy za Wolfíkem, na jeho motoškoličku a přejezd kolem v.n. Šance byla jedna velká paráda-rašící porosty buků a tmavě zelné jehličnany kolem VD byla pastva pro oči a foťák. 
   Přidávám pro větší atraktivitu nějaké obrázky.