Téma:

   Dnes věnuji své vzpomínky dle mého povedené akci-tripu členů Vefroklubu v srpnu 2025. Operační oblastí se měl stát region Vefru zaslíbený-Krušné hory. Možná se vám to bude zdát přehnané, ale Krušky jsou pro motorkáře unikátní. Díky průmyslové historii této oblasti jsou silnice v parádní kvalitě i na hřebenech hor a taky relativně malý provoz v kombinaci s parádními výhledy do dalekého okolí vám vykouzlí na tváři rohlík.   Měl jsem už dlouho v plánu exkurzi do elektrárny Ledvice a návštěvu dalších zajímavostí v okolí, tak jsem to nabídl i klubovým kolegům. Původně jsem měl představu o večerním focení z této nejvyšší rozhledny v ČR (někde jsem o téhle možnosti četl a lákalo mne to vidět), ale info z infocentra ČEZu mne vrátilo na zem. Večerní prohlídky neděláme. Takže nakonec se ten program vykrystalizoval sám. V sobotu dopoledne elektrárna, pak železniční depo NTM v Chomutově a v neděli dopoledne prohlídka středověké štoly Johannes, kousek od Božího Daru.   Předběžně jsem měl akci domluvenu s Dvořim, nikdo jiný z klubu zájem neměl. Cca týden před tripem se mi ozval Wolfík, vysvětlil jsem mu situaci se vstupenkami na exkurzi do elektrárny. Mají zde na prohlídku v provozu dvakrát do měsíce v sobotu v lichém týdnu a omezený počet osob ve skupině na 10 duší. Tudíž nemohu zaručit, zda ještě budou volné lístky na prohlídku provozu. Ten náš okruh se jmenoval Exkurze pro energetické nadšence (délka prohlídky 3 hodiny) a lístky jsem pořizoval asi 6 neděl předem. A dobře jsem udělal. Někdy 3 nebo 4 dny před prohlídkou mi ještě volal kamarád, nečlen Vefroklubu. Zda by se mohl přidat taky. Bohužel lístky do našeho prohlídkového okruhu elektrárnou už nebyly, Wolfík to vzal sportovně a spokojil se s náhradním okruhem, kolega z okolí to zabalil rovnou. Už zbývalo pořešit ubytko. Vzpomenul jsem si na doporučení kamaráda Iva, se kterým se jezdím sklouznout na autodrom v Mostě. Dal mi tip kde nocuje on, protože je to rodák z F-M a nemá to do Mostu jako já dvě a půl hodiny jízdy na motorce. Penzion, kde jsem v minulosti nocoval byl v tomto termínu již plný. Takže hotel Širák, ubytování na zajímavém místě v Mostě, kousek od zmiňovaného okruhu.   Počítal jsem, že vyjedu až po čtvrté odpolední. Nebýt směru jízdy na západ, kdy vám do očí neustále pere zapadající kobliha slunka, tak mám tyhle večerní jízdy rád. Na silnicích už je většinou klid a platilo to i tento pátek. Dvoři se mi hlásil, že je na místě ještě když jsem byl v práci, Wolfík taky nehlásil žádné dopravní komplikace na cestě. Docela mne překvapil, že se vůbec přidal. Vím, že pro něj to je do Mostu už přes 400km. Kdysi jsem nabízel na srazu udělat nějakou akci v západních Čechách, ale bylo mi to rozmluveno s ohledem na kamarády z Ostravy a okolí. Vždyť jen ode mne je to třeba do Aše skoro 300km. Tak ani s výletem do Krušek jsem si nedělal přehnané naděje.   Na parkoviště k hotelu jsem dorazil jako poslední z trojice. Venku mne uvítal Wolfík, který dorazil krátce přede mnou. Dvoři se objevil během chvilky. Radostné setkání , paráda všichni jsou v pořádku na místě. K večeři jsem zvolili Minipivovar Most, protože v našem hotelu večeře nedělají, pouze snídaně. Necháme se odvézt taxíkem, protože si chceme dát i nějaké pivko. Při návratu z večeře byla i zábavná adventura nebo únikovka-Jak se dostat na pokoj. Hotel byl provozován v duchu nové doby, tzn. nejsou lidi a místo klíčů z recepce si hotelový pokoj otevřete číselným kódem. Během večera ale provozní hotelu kód změnila a my stáli před pokoji bezmocni. Co se děje? Kódy zadáváme správně a dveře nejdou otevřít. Mrzutou situaci vyřešil Dvořiho telefonát na vedení hotelu.   Ráno nás čekala snídaně šampionů a vzhůru do sedel. Valíme do Ledvic po E442, po téhle krušnohorské magistrále jezdím velmi rád. Kvalitní povrch a víkendový slabý provoz chutná mě i Vefru. Na parkovišti u elektrárny jsme v plánovaném čase a jde se na věc. Nafasujem ochranné přilby a reflexní vesty a takto vymóděni jdeme do kinosálu skouknout instruktážní film. Mívají tady i školní exkurze a je vidět, že jsou na edukaci připraveni. Po diskusi s průvodcem o vlhkých snech euroúředníků o Green Dealu následuje samotná prohlídka útrobami elektrárny. Jedním slovem velezajímavé, tedy alespoň pokud nejste fanoušci Gréty Thunbergové. K obědu se přesouváme nazpět po stejné komunikaci až do Chomutova. Obědujeme v restauraci místního Globusu, omlouval jsem se všem za zvolené místo, ale pro dané účely to bylo ideální lokace blízko muzea. Nikoho to neurazilo a tak po dobrém obědě vyrážíme do blízkého depozitu. Na pokladně poskládáme naše motopropriety a jdeme se kochat. Tolik poctivého železa pohromadě se dnes už málokde vidí. Lokomotivy parní, elektrické, dieselové, vagóny, drezíny, prototypy atd. Pokud máte v sobě alespoň trochu technického ducha, tak tady se vám bude líbit. Odjíždíme před zavíračkou, na hotelu se hodíme do civilu a opět taxíkem na večeři. Dobře se bavíme, ale je pomalu čas valit na kutě. Zítra nás čeká štola Johannes.   Protože harmonogram nedělního rána byl napnutý jak kšandy, tak jsem byl trochu zvědavý jak to dopadne. Důležité bylo dostat se včas na parkoviště ke vchodu do štoly. Protože i cesta je cíl, chci svým kamarádům ukázat hezkou trasu. Valíme do Chomutova po E442 a odtud po D7 zamíříme přímo na hřebeny Krušek. Když jsem tuhle trasu jel poprvé, byl jsem úplně uchvácen. Na dálnici tu máte neobvyklé stoupání přímo na hřebeny hor. A ta panoramata. Na hřebeni jsem měl odbočit a jet po vrcholových partiích až na Boží Dar. Protože jsem to tu neměl dokonale najeté, tak jsem si na pomoc vzal svoji navigaci. Což jsem neměl dělat. Zapomenul jsem si vypnout režim dálnice a tak mne to stáhlo po pár km opět dolů na úpatí hor. Akorát se nám tím prodloužila trasa. Došlo mi co se stalo až když jsme byli na cestě dolů. Vyhodnotil jsem, že nemá cenu se vracet zpět nahoru na hřebeny po těch vedlejších silnicích, byla by to jen další ztráta času a vezmeme za to na hlavní silnici. Takže Ostrov, Jáchymov a Boží Dar. V hlavě mi blikalo červené světlo se začátkem prohlídky a adrenalin mi snad kapal i ušima. Když zmeškáme, jsme bez prohlídky a náhradní program nemám. Po silnici 3. třídy jedu jako Stéfane Peterhansel, jak později komentoval se smíchem Wolfík, který jel jako poslední ve skupině. Komu asi do smíchu příliš nebylo byl Dvoři, který mne musel sledovat a neztratit. Po obci nebo pasážích s výtluky jedu civilizovaně, ale jakmile to jde otevírám klapky a vydatně krmím spalovací prostory Vefra. Na poslední chvíli registruji odbočku na parkoviště vpravo. Vím, že mám Dvořiho kousek za zády a doufám, že to stihne dobrzdit a nenašroubuje to do mne. Beru za brzdy a snažím se mu nechat maximum možného prostoru pro manévr. Periferně koutkem oka jej při odbočování na parking zahlídnu nechutně blízko za svými zády. Vše dobře dopadlo, byť jsem mu asi nechtěně orosil čelo. Takže ještě jednou se omlouvám. Takto normálně nejezdím a už tuplem ne, když někoho vedu.   Vyrážím do svahu jako lovecký ohař, protože čas je nám v patách. Snažím se dospurtovat ke vchodu do štoly aby ještě na Dvořiho a Wolfíka počkali. Čekali na nás a tak vše dobře dopadlo. Normálně bych to asi vyřešil přes mobil telefonátem na pokladnu, ale v této oblasti není signál, takže smolík a musím být mobilní především já sám. Tady jsme pro změnu fasovali gumovky, pláštěnky a čelovky. Důl pochází již ze středověku a jedná se o největší dílo ve střední Evropě. Prolézáte úzké a vlhké křivolaké chodbičky a pak se náhle octnete v obrovské prostoře. Připadám si jako v Morii. Krása a dechberoucí podívaná, zvláště když si uvědomíte čím to rubali. Podzemí jako takové mne zajímá a tohle fakt stálo za to. Doporučuji, zejména v parném létě vás to osvěží nejen tělesně. Jen je potřeba koupit lístky předem na pokladně na Božím Daru, který je několik km odsud. Ze štoly jsem se dostali na boží světlo cca kolem poledního, měl jsem myšlenku, že zajedeme na Boží Dar a dáme zde ještě oběd, ale Wolfík i Dvoři již spěchali domů a tak jsem se rozloučili již na parkovišti u motorek.   Já si zajel do do nejvýše položeného města v ČR na oběd. Když jsem tu byl v létě před pár lety těsně před Covidem, tak tu bylo plno turistů a pomalu se nebylo kde najíst. Jaký protiklad k dnešku. Vejdu do hotelu u hlavní silnice a jsem tu skoro sám. Ptám se na to obsluhujícího číšníka, ten mi dává za pravdu, doba se změnila. Užívám si polední siestu a při odchodu z restaurace zapomínám v hotelu na sedačce u stolu peněženku. Spurtuji zpět do hotelu. Je stále tam, uf. Manželku jsem měl toho času ve Františkových Lázních a když se dověděla, že budu nedaleko od ní, tak mne požádala, zda bych ji nemohl dovézt nějaké věci. Tak projet se po dálnici mezi Vary a Chebem nikdy neodmítnu a tím méně setkání s mou chotí. Dorazím do půvabného lázeňskéhio městečka, zajdu s Gabčou do centra na zmrzku, trošku pokorsujem po kolonádě a už musím myslet na návrat domů. Františkovy Lázně- Stráž nad Nisou, to se pěkně svezu. Domů dorazím před setměním a maximálně spokojen, zbytek bandy dojel taky v cajku. Takže pánové, díky za společnost a snad někdy příště opět na shledanou na dalším tripu.   P.S. Měl jsem tu neděli pifku na navigaci, ale při zpáteční cestě domu přes Ústí n. L. mne vedla tak pěknou trasou přes Mnichov, že jsem ji vše musel odpustit.

Jiří parádní článek, hned se mi oživili vzpomínky na ten parádní víkend, a tu nedělní pilu na Boží Dar   Doufám že zas nějakou podobnou akci mimo VFR srazy naplánuješ. 

Kájo, jsem rád, že se článek líbil. Mě to psaní o těch tripech zkracuje zimní čas, což je super. V tuhle chvíli nosím předběžně v hlavě 3 další podobné akce. Nevím, jestli z něčeho vytvořím pouze víkendový trip nebo rovnou klasický sraz. Důležité je, že nápadů je dost  .

   Odložená spotřeba.   Nebojte se, nebudu vás zahlcovat makroekonomickými tématy z doby postcovidové. Jen se mi tenhle nadpis pro dnešní článek zdál nejvhodnější. Předpokládám, že nejsem sám, koho někdy v daleké minulosti fascinovalo nějaké místo a pak ho napadlo, jak to místo vypadá po letech. Tohle je přesně ten příběh který dnes popíšu.   Jako dítko školou povinné jsem byl s rodiči a sourozenci na dovolené na Vysočině. Bylo to ještě za socíku, cca v polovině osmdesátek a ubytování jsme byli kousek od Náměště nad Oslavou. V rámci dovči jsme měli i výlety do blízkého okolí, dokonce jsme měli pro tyto akce i fundovaného průvodce, jakéhosi pana docenta přírodních věd a fandu historie. I přes propast téměř 40 let jsem si pamatoval jak mne tehdy ohromil tympanon (pro nezasvěcené-v architektuře zdobená plocha nad dveřmi nebo nad oknem) u jakéhosi kostela. Takže mne loni, když jsem se chystal na další motocestovatelský sraz na Vysočině, napadlo se podívat, které že to bylo místo, které mne tak ohromilo. Zda se mi to bude stále líbit nebo to očima dospělého vyhodnotím jako nezajímavé. Vkus se mění asi všem, tak uvidíme.   Na pátek, den odjezdu, slibují chladné počasí a možnost srážek. Další dny už vycházejí o dost lépe. Tak tentokrát se rosničkáři cekem trefili. Hnusné zatažené nebe, konec dubna, teplota jen kolem 13 stupňů, ale silnice je zatím suchá. Mezi HK a Pardubicemi začíná pršet, natahuji nepromoky. Na Vysočině asi 30 km jedu v takové mlze, že i ptáci chodí pěšky. Teplota nějakých 10 stupńů, drobný déšť a dohlednost cca 15-20 m. Jedu jako s hnojem, nevidím ani zatáčky a reflektory aut se z mlhy vynoří vždy až na poslední chvíli. Půl hodinky před příjezdem na ubytko se to naštěstí rozfouká. Vzhledem k počasí je účast slabší, ale atmosféra je jako vždy srdečná. Jsme rádi za každého, kdo dorazí. Večeře a tradiční večer s přednáškami motocestovatelů a pak do postele.   Druhý den tedy vyrážím do Třebíče, protože jsem vypátral, že objektem mého dětského zájmu byla dle všeho bazilika svatého Prokopa v tomto městě. V rámci předběžného průzkumu map doma před odjezdem jsem zjistil, že Třebíč má celkem 2 památky zapsané v UNESCO. Takže to dám vše, ať to mám komplet. Dopoledne prohlídka starého židovského hřbitova, po obědě komentovaná prohlídka staré židovské čtvrti. Ta je prý urbanisticky nejzachovalejší v Evropě (tak další výhoda země, přes kterou se nepřehnala klasická frontová vřava). Komentovaná prohlídka byl kauf jako hrom. Průvodce byl mladý týpek, historik tuším z muzea z Jihlavy. Znal historii této oblasti a hlavně to okořenil vyprávěním dobových zvyklostí. No nechtěl by jsem se narodit jako vyznavač judaismu. Prohlídka zadní synagogy, krásně opraveno. V době, kdy jsem tu byl jako děcko tu prý byl sklad brambor. Tak to mám štěstí, že jsem to neviděl tehdy. Dokonce o tomto víkendu v rámci akce Žijeme v Židech bylo asi u 10 objektů možno domluvit prohlídku vnitřku domů. Využil jsem to u dvou domů a bylo to zajímavé, to se běžně nevidí. A ty storky (miluji příběhy) z rekonstrukcí k tomu, no k neuvěření. Na nedělní dopoledne mne čeká prohlídka baziliky a teď už zpět- směr Žďárské vrchy. Po návratu do basecampu využívám nabídky pro účastníky srazu a si půjčuji dalšího Bavora, kterého jsem ještě nesedlal. Letos padla volba na devítistovkové Géeso. Vedle stojící nové R 1300 GS Adventure se mi totiž tak hrozně nelíbí, že bych něm určitě upadl už při rozjezdu. Ještě mám v paměti své první svezení na klasickém třináctkovém Géesu a a jak dlouho mi trvalo, než jsem překonal odpor a sedl si na to. No a nový Advík je ještě o level šerednější (skalní příznivci rotující vrtulky laskavě prominou). Takže vyzkouším nový dvouvál z Mnichova, no zátah dole to má, ale ten vršek, ten vršek. Vefro by mohlo vyučovat, tož měnit nebudu. Na řadě je večeře. Opět dobrý gáblík formou švédského stolu a posezení u promítání obrázků z dalekých krajů. No to jsem zase chytl slinu na cestování..   Druhý den ráno se loučím s kolegy a razím opět směr Třebíč. Slunko se po pátku na mne směje, silnice jsou suché a provoz malý, tady je svět ještě v cajku (Globus nechť laskavě promine). Prohlídka baziliky byla pro mne asi zlatým hřebem toho víkendu. Opět fascinovaně zírám na ten tympanon nad bočním vchodem, stejně jako před desítkami let. Tenhle kostel z poloviny 13. století je směsicí románského a gotického stylu. Po vstupu do baziliky nechápavě hledím s hlavou zakloněnou vzhůru. Nádherná kamenická práce. Vybavuje se mi citát pana doktora z Vesničky střediskové: Alpy tě ohromí, ale tohle to tě dojme. Pokud se dostanete někdy do Třebíče a vyjde vám čas, udělejte si čas na prohlídku, určitě nebudete litovat. Z architektury mne máloco ohromí, ale tahle stará práce mne fascinuje.   Nastal čas na návrat, loučím se s Třebíčí a za rok opět na viděnou. Mají tu ještě muzeum vozů Jaguár, které jsem nestihl. Cestou zpět potkávám draka, ale vše dobře dopadlo.

   Život je jen náhoda, ale proč ji nejít trochu naproti.   Během loňského léta jsem byl cca na měsíc slaměný vdovec. Manželka v lázních a přede mnou volné víkendy. Takže jediné čeho jsem se tedy opravdu nebál byla nuda. Františkovy Lázně nejsou zase až tak daleko, tak bych ji tam rád navštívil a když už na tu stranu pojedu, tak to spojím s nějakým tripem. Takový byl alespoň prvotní plán. Hlásit ji nebudu předem nic, když to bude vycházet, tak ji zavolám pár hodin předem a když to nestihnu, tak se hlásit nebudu. Už jsem to takhle praktikoval, když jsem byl na tripu s Wolfíkem a Dvořim v Kruškách. Už více let držím v hlavě plán navštívit zámek Jezeří. Viděl jsem fotky z toho místa a je to jak z postapokalyptického filmu. Našel jsem si i krásnou vyhlídku nad zámkem odkud to bylo foceno. Takže se tam chci taky juknout, to je pohled jak z ze Šíleného Maxe. Ta důlní krajina pod zámkem a panoramata Českého středohoří na horizontu. Ok, tak plán by byl. Počasí v tu neděli vypadá luxusně a tak vyrážím vstříc objevům.
    Silnice E442 mne vede spolehlivě jako slepecký pes podél Krušných hor, v Mostě odbočuji na Horní Jiřetín. Za městem už jste odměněni krásným pohledem, kdy se ze zarostlých svahů Krušek tyčí zámek Jezeří. Je to vidět už z dálky několika kilometrů a je to fakt hezký pohled. Vefro pohodlně překonalo posledních několik kilometrů lesem po mizerné asfaltce a skončil jsem na parkovišti u zámku. Celou historii zámku,pokud by to někoho zajímalo, najdete na Wikipedii, tím vás tady zatěžovat nebudu. Mne zaujala spíše ta skoro novodobá historie. Za druhé války zde byla zřízena pobočka koncentračního tábora Flossenburg a strážný oddíl SS zde navíc hlídal zajaté vyšší důstojníky především z Francie. Patřili mezi ně například Pierre de Gaulle, bratr pozdějšího francouzského prezidenta Charlese de Gaulla. Ten svět je vážně malej. Po válce přišla konfiskace a původním majitelům Lobkovicům se zámek vrátil až v roce 1991 v katastrofálním stavu. Zámek jako takový unikl demolici díky těžbě v Lomu ČSA jen o chlup. Lobkovicové ale zámek v roce 1996 darují státu, neboť rekonstrukce zchátralého objektu by byla nad jejich finanční možnosti. No když jsem to viděl, tak jsem se jim ani nedivil. Zámek podle dobových obrazů či rytin musel být opravdu nádherný, stát to nechal skoro spadnout a teď se na to budeme muset všici složit. Už v interiéru byla místy vidět původní krása zámeckých pokojů a chodeb. V podzámčí bylo prý i krásné arboretum, ale to padlo za oběť těžbě. Ta zchátralá krása měla takové zvláštní kouzlo.   No ale jak jsem zjistil, je čas kopnout do vrtule. Vyškrábu se ještě po turistickém značení na vyhlídku nad zámkem a udělám si zde pár záběrů. Kdybych byl místní, tak si sem zajedu večer nebo ráno při východu slunce, musí odtud být luxusní fotky. Nějak mi to časově nevychází a po krátké úvaze volím zpáteční cestu dom. Do Františkových Lázní to sice časově nevychází dobře, ale protože mám na trase asi 3 hodinky volna, napadá mne to vzít oklikou přes Königstein, kousek u Bad Schandau. Je to největší vojenská pevnost a hrad v Evropě. Krajina Saského Švýcarska a hlavně ty stolové hory jsou prostě klasa. To se musí vidět.   Přijíždím k pevnosti kolem 15. hodiny, což není ideální volba. Ten objekt je totiž tak velký, že na slušnou prohlídku potřebujete minimálně půlden. Jsou zde totiž i různá malá muzea (popisky i tištěného průvodce zde mají i v češtině-žádný strach), takže opravdu je se nač dívat a jen obejít hradby zabere dost času. Což tedy mimochodem vřele doporučuji, ty výhledy na meandrující Labe s výletními parníky jsou famózní. Celý areál má 9,5 ha a jen hradby skoro 2 km. Díky výšce skoro 250 metrů nad mořem se odsud dá dohlédnout až na Drážďany, vzdálené něco přes 30 km.Opět jsem měl více štěstí než rozumu, tento víkend zde pořádají barokní slavnosti vína a tak jsem si mohl vychutnat i doprovodný program. Dámy v barokních kostýmech a vojáci v pruských uniformách ze 17. století. Jsem nevěděl, kam s očima a co mám dřív fotit. Ovšem focení mohlo skončit tak rychle jak začalo. Slyším nějaké rány a nechám se svým mizerným sluchem a valícími se davy odnést až k místu činu. Na protilehlých hradbách pevnosti je umístěna baterie pevnostních děl. Kolem jednoho z nich se motají kanonýři. Asi je nějaký kus ještě provozuschopný, tak do laufu nejspíš smrknou trocha střelnýho prachu, ucpou novinama a pšouknou to před davem Sasů. Že se borci nejblíže kanónu krčí a ucpávají si prstana uši mne mělo varovat. Vytahuji opět mobil a snažím se natáčet. Když zazní povel: Kanone feuer!, ozve se taková mrda, že leknutím málem pustím mobil zvednutý nad hlavou, abych přes dav čumilů taky něco viděl. Jó pevnostní dělo je holt pevnostní dělo. Tyhle 150 mm brusy mají rozesety i po obvodu hradeb a komu by to ještě nestačilo, tak je zde i muzeum ve zbrojnici, kde mají těch špeků mnohem více. Takže i motorkáři militaristé si zde najdou to své. Ve zrychleném módu jsem oběhl celé hradby, navštívil nějaké muzea a byl čas mazat domů. Poslední dobou jsem si zvykl, když jedu podél Labe zpět do republiky, nevracet se až do Děčína, ale vzít to z Hřenska přes Janov a Srbskou Kamenici (mnohem hezčí trasa). Jinak vstup na Könisgstein byl za 15 Éček a parking v přilehlém parkovacím domě byl pro motorky zdarma (pokud si dobře pamatuji). Pokud máte to štěstí jako já a přijedete na Vefru, tak máte nahoře v restauraci oběd zdarma (néé, kecám, ale ty restauračky tam fakt jsou). Takže opět velmi povedený víkend za námi.

    A zase ty Krušné hory. 

    Ne že bych měl rozbitou navigaci a neuměl nebo nemohl jet jinam, ale tak nějak mne tahle oblast zatraceně baví a zajímá. Bude asi spojené s věkem, za mého mládí by mne ani nenapadlo jet na tuhle stranu. Inu vkus se během života mění. Tentokrát se, ale budu toulat po německé straně. 
   Asi drtivá většina z těch co čtou tyhle řádky ví, že Emzety se vyráběli v Zschopau. Že tahle značka kdysi bojovala o vavřiny i na okruzích Grand Prix a že to nakonec finančně nedala, se už ví asi méně. Nicméně značka dodnes drží primát. Pokud si dobře pamatuji, tak jako první dokázala dosáhnout mety výkonu 200koní z litru objemu. Protože jsem věděl, že MZ má vlastní muzeum v továrně, kde se kdysi tahle východoněmecká dvoutaktní raketa vyráběla, napadlo mne si tam udělat výlet. No a protože by bylo škoda, když už tam jedu vidět jenom toto, tak jsem zalovil v mapách. Vybráno bylo celkem rychle, o několik desítek kilometrů dále jsem našel něco co bylo hodno mého zájmu. Největší cihlový most na světě.
   Vůbec Sasko je na různá světová nej bohaté. Největší pohyblivý stroj na světě jsem už viděl v Horní Lužici a tenhle nový objev je taky hoden pozornosti. Protože Německo je mimo jiné po světě proslulé svou sítí dálnic, řekl jsem si: Navštívíš naše severozápadní sousedy a skoukneš opět po čase ty jejich Autobahny. Protože jsem chtěl mít čas na prohlídku muzea a dostatek času byla v tomto případě priorita. Takže trasa Drážďany, Chemnitz a dále po A72 směrem na Reichenbach. Vycházelo to něco ke třem stům kilometrům tam a to samé zpět. Mám na to celý den a Vefro je ve formě, takže no problemo. Trasa po dálnici se ukázala jako dobrá volba, na tyhle tranzity do 600 km je tenhle stroj kadet. Se vzrůstající vzdáleností už začínají trpět má zápěstí a kolena. Asi si budu muset pořídit něco většího, nerad. Takhle zábavné stroje jako VFR se dnes už bohužel nedělají.
   Sjíždím z dálnice a táhnu se po okresce ke svému cíli. Na kraji města Netzschkau už to vidím - to se nedá přehlédnout. Göltzschtallbrücke-největší cihlový most na světě. Jedná se o železniční viadukt a byl postaven v v letech 1846-1851. Je dlouhý 574 m, vysoký 78 ma má celkem 98 oblouků. A ty vlaky po něm fakt stále jezdí. Ponechal jsem Veverku na blízkém parkovišti a šel to omrknout zblízka. To co jsem viděl mne potěšilo, parádní a poctivá řemeslná práce, na stavbu bylo spotřebováno přes 26 milionů cihel, spodek mostu je z pískovcových kvádrů. V těsném sousedství mostu je možné stále vidět cihelnu, kde se vyráběli cihly pro stavbu. Pěkné, jsem rád, že jsem se tu stavil. Mačkám startér u mašiny a valím zpět na dálnici. V Saské Kamenici, v tomto saském Manchesteru odbočuji na Zschopau. Fabrika s muzeem je umístěna na okraji města. Nad vchodem do budovy vidím velký nápis Deutschesenduromuseum. No tak kvůli bahnomilům tu jistě nejsem, ale přetrpím to. Jen když uvidím ty závodní stroje z GP. Suverénně napochoduji k pokladně a chci platit kartou. Tak Smolík Pacholík, pouze berou toliko cash. Kdeže tu mají nejbližší bankomat? Dovoluji se otázat. Kousek asi 2 km odsud v centru malého městečka. Tak jo, to by šlo, přifrčím na malé náměstíčko a napochoduji do místní pobočky Sparkasse. Po chvilce laškování s bankomaty uvnitř banky se zadaří a získávám potřebný obulus. Protože jsem nepodcenil domácí přípravu, tak vím, že v okolí se nacházejí i další zajímavá technická muzea a tak zakupuji rovnou Bikers-Ticket za 30 Éček, který mne opravňuje k 20% slevě na vstup do všech zbývajících muzeií (pouze se to musí stihnout do 12 měsíců od zakoupení lupenu).
   Jak už jsem psal, bláto nemusím, ale tohle mne velmi překvapilo. Boxery od Báva s kardanem pro ISDE, tak to jsem ani netušil že něco takového vůbec jezdilo. Italská značka Maico a mraky dalších zajímavostí. Těch mezer v mém enduro vzdělání, které jsem si zde doplnil bylo nepočítaně. Evropské značky, které již dávno neexistují, počátky vstupu velké japonské čtyřky na enduro scénu. No je to holt největší muzeum enduro strojů v Německu.
   Došlo i na ty Emzety. Pamatuji jejich produkci z konce osmdesátek, oproti Jawám to byla elegance a pamatuji si, že jejich dvěpade spráskala mou třipade kde chtěla a jak chtěla. Tolik se mi jako mladému líbila, o jejích rannější produkci už to bohužel říci nemohu. Čišela z toho hranatost a chudoba, nevím jak lépe to pojmenovat. V rámci prohlídky jsem se ocitl i v bývalých výrobních prostorech. No parádní retro atmosféra, zachované výrobní přípravky a obráběcí stroje spolu s jednotlivými kusy ND ze kterých se dávali motorky do kupy. Byla zde k vidění i jejich poslední produkce-litrový čtyřtaktní dvouvál. Návrhářské skicy, samotný rám i motor a nakonec i komplet postavený stroj. Musím říci a neříká se mi to vůbec lehce, že tenhle mrtvý kus se mi i po těch letech líbí více, než právě nově představená Jawa 1000 Sport Cruiser. To bych si měl chuť koupit i dnes, což o nové Jawě říci nemohu. Ale otočme list.
   Mnou očekávané závoďáčky jsem tu nenalezl. Ptám se na baru naproti pokladně, kdeže to mají? Tak prý v blízkém městečku mají spešl expozici na tohle téma. No tak to bude až příští rok, protože když si v hlavě roluji kalendářem motoakcí, které mne ještě do konce září čekají, tak je mi jasné, že letos to už nejspíš nedám. Ale i tak, pokud jste někdo vyznavač bláta, tak si sem udělejte výlet. Fakt to stojí za to. Venku na parkovišti potkám týpka, tak v mých letech a dáme řeč. Němec na Emzetě mi ukazuje jak si vytunil digi zapalkem svoji dvěpade. Tuhle značku je možné ještě po Sasku často potkat, mnohdy ještě aj s dobovými kufry nebo sajdou. A mimochodem vždy ve velmi pěkném stavu. Popřeji mu hodně štěstí a vyrážím vstříc domovu. Parádní trip.      P.S. O fotky z interiéru muzea se s vámi bohužel nepodělím. Slíbil jsem je jednomu kolegovi motorkáři, předal jsem mu flashku s fotkami a bohužel jsem si neudělal kopii. O důvod více pro případné zájemce k osobní návštěvě. Nebo juknout na webové stránky muzea-www.deutschesenduromuseum.de.
 

Taky už se vám to stalo?   Rok nazpět na jaře v půli dubna mi manželka oznámila, že náš domluvený odpolední sobotní program padá. Najednou jsem měl nečekaně volné sobotní jarní odpoledne. Důležité zmínit, že bylo pěkné počasí. Třeba bych mohl někam vyrazit na Vefru, blesklo mi hlavou. No jo, ale kam takhle narychlo? Poněkud mi zamotalo hlavu, protože si výlety rád plánuji, abych ten čas vytěžil do maxima. Spočítat délku cesty, zjistit zda mají na místě otevřeno atd. To vše chce čas na přípravu. Zalistoval jsem pro inspiraci ve svém vanderbooku, jak nazývám sešit, kde si píšu tipy na výlety. Je jich tu tolik, že budu potřebovat asi ještě jeden život. No, s hodně odřenýma ušima bych mohl stihnout prohlídku Muzea letecké bitvy nad Krušnohořím v obci Kovářská. Je to necelých 190km, to s Vefrem dám. Tak jo, jde se na věc.
   Provoz minimální a tak mohu vydatně krmit spalovací komory Vefra. Až do Chomutova tu cestu důvěrně znám, na konci města odbočuji na Dé sedmu. Tady jedu poprvé a připitoměle se šklebím do helmy. Už jsem to tu v některém předchozím článku zmiňoval. Unikátní koncepce dálnice, která vede z Chomutova divokou přírodou přímo na hřebeny Krušných Hor. Po chvilce stáčím stroj doleva a mažu si to po silnici I/223 a po chvilce I/224. Nikde nikdo, pěkná silnice přede mnou a širé pláně kolem, které barví loňská suchá tráva pískové barvy a šmolkově modré nebe. V kombinaci se sytě zelenou okolních smrkových lesů to byla barevná symfonie. Vefro si tak lebedí a já taky, idylka, tohle jsou přesně ty okamžiky, které mi zůstávají vypáleny v paměti, vše do sebe perfektně zapadá. Projíždím kolem v.n. Přísečnice-pěkné místo na hřebeni hor s černou hladinou. Vjíždím do obce Slunečná a hlavou se mi honí, kolik dní se slunečním svitem tu asi v roce mají, když si obec zvolí takhle troufalý název.
   Pokračuji dále a po chvilce přijíždím do cíle. Trošku kufrování, ale to už patří k věci, bez toho by to nebylo ono. Nechám tedy vše na navigaci a ta mne spolehlivě zavádí k objektu na okraji obce. Podle vizáže mi to připadá jako bývalá mateřská školka nebo nějaká základka z doby socíku. Paráda, plánovaný čas příletu do cíle byl nejen dodržen, ale ještě překonán. Beru za kliku a oddechnu si, je otevřeno (z pocovidové doby jsem si zvykl opravdu na ledacos). Naběhnu k pokladně a tážu se, co že budu chtít za vstupenku. Týpek v mých letech si mne tak změřil od hlavy k patě a že prý to mám gratis, protože jsem letos první návštěvník na mašině. No super, to si nechám líbit. Dáme krátkou řeč, kdy se dozvím, že je to taky motorkář a pak už mi jen vysvětlí prohlídkovou trasu a já zůstávám sám. Věnuji se prohlídce artefaktů, které tu zůstali po několikadenní letecké bitvě mezi Luftwaffe a V paměti mi utkví fotka ocasní plochy sestřelené létající pevnosti trčící ze střechy místní školy. Zohýbané vrtule, ohnuté velkorážné kulomety z amerických bombardérů, kusy křídelní konstrukce z německých stíhaček, palubní budíky a mraky dalších věcí, které v okolí našla místní skupina leteckých archeologů.
   No a tak si to v klidu procházím a jsem rád, že tu nemám svoji drahou polovici, ten zážitek by potom byl taky jen poloviční. Ženy pro tyto mužské zájmy nemají bohužel tolik pochopení. Prohlížím si dobové fotografie, korespondenci klubu vojenské historie s pozůstalými po pilotech, kteří bojovali v této bitvě- a bylo jich dost na obou stranách fronty. Prohlídka nebyla nijak extra dlouhá a já spokojen opouštím tohle zajímavé muzeum. Když jedu zpět, tak se znovu kochám a všímám si i věcí, kterých jsem si cestou sem nevšiml. Ze silnice vedoucí po vrcholových partiích hor je famózní výhled dolů do vnitrozemí. U v.n. Přísečnice zastavuji na pár fotek, je to taková opuštěná drsná krása, připomíná mi to můj dosud nesplněný plán- návštěvu přehrady Fláje. Byl to můj cíl pro letošek, ale když jsem tam volal, abych si ověřil, zda provádějí prohlídky útrobami přehrady, tak mne odmítli. Letos mají návštěvnické centrum v rekonstrukci, takž se prý mám ozvat později. Tak třeba příští rok. Domů přijedu vyvenčený a nadmíru spokojený. Pokud se někdy budete v sobotu odpoledne toulat tímhle krajem, stavte se v Kovářské. Jiné dny bohužel otevřeno nemají a doporučuji raději skouknout i jejich stránky na netu.