Pořídil jsem si nedávno knihu o lidových stavbách v Čechách a na Slovensku. Pro lidové stavby mám slabost a zde bylo vše pohromadě i krásnými fotkami. Můj zrak padl na jeden skanzen kousek od Chebu - to by jsem chtěl vidět. To nejdůležitější, kam, bylo vyřešeno. Na řadě byla má oblíbená část, kudy? Trasu na Ústí nad Labem a dále podél Krušných hor na západ jsem nyní odložil na zpáteční trasu z tripu. Už jsem ji měl celkem najetou a chtěl jsem vidět něco nového. Krátká rozvaha nad mapou, jasně, pojedu na Prahu a pak na Karlovy Vary. Téměř polovina trasy je po dálnici, zbytek se dá odjet po slušných silnicích. Tahle jižní trasa je skoro stejně dlouhá jako ta severní, ale bude o něco rychlejší. Dilema termínu za mne vyřešil zbytek rodiny, bude zima a nikomu se nikam nechtělo. Tudíž jsem měl pro sebe den volna.
Podzimní svoláváčka "Sraz" se uskutečnil v Rapotíně v Motopenzionu U Řízků.
Pro toto místo jsem se rozhodl když se nikdo neměl k uspořádaní podzimního srazu. U Řízků to byla sázka na jistotu, tak jako bývalo i v Dolte. Nevím zda se tomu dá říkat oficiální sraz, jelikož nic nebylo naplánované. Jen se prostě potkat a v pátek u piva a Jacka vymyslet co v sobotu. V pátek mám dovolenou, ale i tak vstávám ráno brzy. Mám ještě nějaké vyřizování ve městě. Sraz máme domluvený se Scorpionem na 10h a jsem celkem rád, protože v 7h ráno mě při pohledu na teploměr ukazující 0,4°C celkem zamrazí.
Slovy klasika, že všechno je jednou poprvé a jaké je to někdy pěkné dnes začnu. Vloni na podzim po srazu na Prajzské mi hlavou bleskla myšlenka na zorganizování srazu v mém domovském regionu - v Jizerských horách. Jenže, pak jsem si říkal, nechám tomu volný průběh, třeba se toho ujme někdo tak říkajíc služebně starší, přeci jen jsem v tu dobu nebyl v klubu ani rok. Koncem roku 2020 bylo na klubovém fóru stále ticho jako po pěšině a tak jsem vypustil sondovací balónek. Nikdo neprotestoval, doba byla nejistá. Kalkuloval jsem s myšlenkou, že by nebylo od věci mít věci připravené až to okolnosti umožní a bude možné se sejít. Myšlenku na sraz v zahraničí podřízl čínský virus jako hospodyně nebohou slípku a tak jsme asi všichni byli rádi i za to tuzemsko. Chtěl jsem si vše včas zajistit a tak jsem si již někdy od března průběžně kontaktoval potenciální ubytovatele. Nejednou mi hlavou blikla myšlenka, aby do doby ukončení epidemické stavu nezkrachovali, aby byla otevřená muzea, která jsem chtěl ukázat nebo aby se dalo projet kolem Souše. Naštěstí to vše dopadlo dobře. Trasu výletu jsem měl za letošní jaro projetou dvakrát, aby mne nepřekvapila nějaká uzavírka či jiná komplikace.
Pojedeme na výlet a docela se projedeme, tak pokud máte toulavého ducha, jste vítáni. Po mém předloňském výletě do Jáchymova jsem znovu chytil slinu na pořádnou projížďku v rámci ČR a znovu podél hřebenů Lužických a Krušných hor. Tentokrát až k nejzápadnější výspě ČR. Večer před startem jsem si pořizoval poznámky pro navigaci. Jako stará konzerva cestující bez GPS navigace si vždy napíšu pár navigačních bodů, především z oblasti cíle, který hledám. Pro tento okamžik to mělo být město Aš a nejzápadnější bod ČR na státní hranici s Bavorskem.
Je krátce po jarním lockdownu a já mám chuť někam vyrazit na motorce. Z časových důvodů volím cíl do 100 km, někde kde jsem dlouho nebyl. Má volba nakonec padla na Lomnici nad Popelkou. Menší městečko na rozhraní Českého ráje a Krkonoš, vybral jsem si jej proto, že na relativně malé ploše je hodně zajímavostí a já nebudu ztrácet čas jednotlivými přejezdy. Kdysi jsem sem jezdil jako dítko školou povinné ze zdravotních důvodů pravidelně léto, co léto, a tak jsem byl zvědav, jak moc se Lomnice za tu dobu změnila. Trasu jsem ani po těch letech nezapomenul. Z Liberce po E 442, rychlostní komunikace dálničního typu-nenadchne, ale ani neurazí. Používám ji v okamžiku, kdy se potřebuji rychle dostat přes Ještědsko-kozákovský hřbet, jinak dávám přednost serpentinám přes Ještěd-tam nudou rozhodně neusnete i když je to delší trasa. V Turnově následuje odbočka na I/283 a po pár kilometrech I/284, stále směr Lomnice nad Popelkou, Nová Paka. Mám tuhle trasu moc rád. Za Turnovem se silnice začíná zvedat a klesat kolem úbočí Kozákova a plynule pokračuje kopírováním křivek ladných kontur Podkrkonoší. Prostě pecka svezení, slabý provoz a relativně slušný povrch s nádhernými výhledy na okolní krajinu. Pokud se někdy vydáte do těchto končin, doporučuji všem tuto trasu ke svezení.
Letošní rok byl dozajista výjimečný. Epidemie Covid-19 zamíchala karty celému světu. Přesto se podařilo uspořádat srazy v obou termínech, i když ten podzimní byl spíše rodinný. Ale přizpůsobili jsme se.
Vybavil se mi v těchto dnech v mysli jeden z mých prvních výletů letošního jara 2020 a také text jedné písničky, tuším od Kabátu. Zatracený koronavir, všechny objekty s klasickým vstupem jsou uzavřeny, jaro v rozpuku a v duši cestovní horečka. Přeci nebudu o prodlouženém víkendu celou dobu tvrdnout doma, když je venku tak krásně. Při bloumání v mysli nad výběrem cílů jsem si vybavil některé cestovatele, kteří sjíždí nejvzdálenější místa Evropy či světa. Vzhledem k situaci v tomhle koutě Evropy to ovšem na cestu do Alp nebo na Balkán nebude. Hlavně to musí být místo kde jsem ještě vůbec nebyl. Musí to být něco nej a pak mi to náhle došlo - nejsevernější místo republiky. V tomto případě Šluknovský výběžek, osada s příznačným názvem Severní. Takže po E 442 na Cvikov, při zastávce u pumpy blízko Jablonného v Podještědí jsem zahlédl zajímavé motorky. KTM a Husqvarnu Vitpilen 701. Zejména na tu druhou jmenovanou jsem se šel podívat zblízka. V tu chvíli mi na mysli vytanul dobrý voják Švejk se svým proslaveným citátem na konto jednoho psího plemene. I ta Husqvarna mi přišla zkraje tak šeredná až je hezká. Dal jsem se s kolegy do řeči a malinko mne překvapilo, že oba dva jsou údajně z okolí Poděbrad. S jednoválci a ještě takovými typy, to nejsou právě klasické cesťáky. Tak jsme si navzájem pochválily motorky a jelo se dál.
