Akce clubu

Mengusovce 2017 aneb Den, kdy se zastavila VFRka

Mengusovce_2017

Plán je vykulit se kolem desáté s dojezdem mezi pátou a šestou na místě. Realita byla nakonec jiná. A to nejen pro cestu tam. V deset vytlačím motorku před garáž a mačkám startér, aby se motor trochu zahřál, než zamknu a nasadím helmu. Startér točí, motor nechytá. Zkouším ještě dvakrát a je jasné, že mám problém. Motorka ještě před týdnem startovala na první otočení klikovky.

 

Mengusovce_2017Tlačím motorku zpátky do garáže, protože na venku to pěkně připaluje. Zběžně kontroluji připojenou kabeláž, nic závadného nevidím. Na motorce všechno funguje, i nová navigace, kterou jsem namontoval v úterý. Jen ten motor nechytá. Převlékám se do montérek a sundávám kapoty. V hlavě mi pořád šrotuje, co jsem mohl podělat? Ale nic mě nenapadá. Navigace má svou vlastní kabeláž, to by v žádném případě nemělo ovlivnit běh motoru. Nemůžu na nic přijít. Mám černé myšlenky o odpáleném ECM. Beru náhradní svíčku a zkouším jiskru. Pálí. Tak jednotka asi odpálená nebude. Ale pořád to nejede. Vyšroubovávám svíčku z válce. Suchá. Divné. Čerpadlo běží, ale stejně ve válcích není benzín. Takže vstřikování. Chvíli mi trvá, než mě to trkne. Power Commander přece modifikuje vstřikované množství paliva! Jestliže bude problém tam, nebude ani benzín. A je to ono! PC nebliká, nesvítí, nefunguje. Po chvíli nacházím nepřipojenou kostru. To je taková zákeřnost. Většina dodatečně montovaných zařízení má svůj kladný i záporný vodič. PC má jen kostru. Když jsem přetahoval dráty od navigace, kostra od PC mi zalezla pod středový podsedlový nosník a já jsem na ni zapomněl. Zkontroloval jsem, že počet kladných vodičů se rovná počtu záporných vodičů a spokojeně poskládal motorku. Plonkovní kostra od Power Commanderu zůstala nepřipojena. Připojuji vodič a brnk, motorka nastartuje na to šup. Poskládat rozbordelenou elektriku a kapoty mi zabere další hodinu. Je pět odpoledne a to už nikam nepojedu. Dojezd někdy v jednu v noci nic moc.

Ráno vyrážím v osm. Přes noc se zatáhlo a ochladilo. V Příbrami je deset stupňů. Po dvaceti kilometrech začíná mrholit. Přemýšlím, zda je lepší zima a mrholení nebo vedro. Hlasuji pro vedro, protože jsem optimisticky nechal doma teplou podšívku do bundy.

U Čechtic najíždím na dálnici. Někde kolem šedesátého kilometru mi navigace hlásí zácpu. Levý zúžený pruh je však volný a pohodlně projíždím. Na kopci už vidím blikající vozidlo policie. Čekám, že se budu muset vecpat do pravého pruhu, ale ne. Nehoda se stala za dělícím pásem, kde dělníci opravují dálnici. Z vyvýšené motorky je krásný výhled na jakousi hromádku přikrytou dekou mezi koly osmikolového Iveca, pod kterou se rozlévá kaluž tmavě červené krve. Spíše pracovní úraz, než nehoda.

Zbytek dálnice poměrně nuda, ale zase to vcelku utíkalo. Až na tu zimu. Za Brnem sjíždím na Slavkov. Klepu se zimou jak ratlík. Na první pumpě oblékám VFRkářskou mikinu. Taky mě to mohlo napadnout dříve. Svět je hned veselejší.

Mengusovce_2017Na oběd stavím v hospodě u Kožušice. Světelná cedule láká na poctivou domácí kuchyni. Jdu to vyzkoušet. U dveří postává jakýsi chlapík, studuje jídelní lístek, pak se otáčí a jde pryč. Ptám se, zdali je zavřeno nebo v čem je problém. Neberou stravenky. To mě neodradí. Jídelní lístek nestuduji dlouho. Nudlová polévka a zvěřinový guláš. Menu za 120 kč. Kromě mě v hospodě nikdo není. Na baru jsou přichystané talíře se salátem, přikryté potravinářskou fólií. Přemýšlím, jestli to tak dělají pro každou hospodu každý den. Jídlo je skvělé. A v hospodě pořád prázdno. Ještě vyzvídám, co bude následující den, že bych se stavil cestou zpátky. To ještě netuším, že pojedu úplně jinak a úplně jinudy. Je něco po dvanácté, když sedám na motorku. Přijíždí hned tři auta zároveň, dva páry a jedna rodina. Vypadá to, že ty saláty neoschnou. Byl jsem tady jen trochu brzy.

Buchláky mi vcelku vyšly, až na magora v Porsche Cayenne, který si myslel, jak mu to nejede a na tu pravotočivou utahující se zatáčku. Ale jel jsem naštěstí ve vnitřním pruhu a vedle mě nic nejelo, takže žádná vážnější krize se nekonala. Hrozenkov, Trenčín. Tady první problém, když blbě odbočím na dálnici. Pořád mi nejde do hlavy, proč mě táhne navigace k Žilině, když jsem určitě naklikal trasu přes hory. Naklikal, ale nevyexportoval. Holt s novou navigací se taky musí někdy začít a tohle je daň za neznalost.

Takže nakonec po dálnici dojíždím s denním zpožděním na místo určení. Potkávám se s Vladem, Vikim, Jarakem, Alčou a Pavlou. Ostatní jsou ještě na vyjížďce.

V recepci nikdo není. Mezitím dojíždí Andre s Renčou a říkají, že včera čekali hodinu, než se někdo objevil. Bydlení vypadá dobře, jen ten vrchní je nějakej divnej (už zase).

Beru zavděk azylem u Jaraka s Pavlou, sprchnu se a do ledničky nacpu 4 plzně, které jsem dovezl Slovákům. Je to hokejová edice s hrdým sloganem „Společně ke zlatu“, což mi vzhledem k výkonu obou národních reprezentací na aktuálním mistrovství světa připadalo docela vtipné 😊

Nicméně na výparník se to takto nevejde, takže balení rozebírám a degraduji na klasické 4 plechovky. Ostatně pitné by to mělo být i tak.

Mezitím se dozvídám story ze včerejšího dne a dnešního rána. O kuchaři, který se zhlídnul v Sahajdákovi, o neoloupaných párcích ke snídaní, o nahřívací míse, pod kterou se netopilo, o tom jak došlo pivo (zase), jak si Jarak zabouchl klíče v kufru, jak se rojily včely…

Je vidět, že veselo bylo.

Mengusovce_2017Večer obsluha prohlašuje, že tentokrát pivo nedojde. Což je nakonec pravda, protože soboty tradičně bývají takové umírněnější. Jídla je málo, takže jsem rád, že jsou alespoň ty klobásy. Vzhledem k tomu, že pečivo došlo, beru s povděkem rohlíkem, který pro mne ostatní kdesi vyhrabali. Nakonec obsluha donese chleba, tak alespoň něco.

U piva další konflikt, protože nemám lístek. Lístek nemám, protože jsem dojel teprve dnes. Lístek nemá ani Tommy, který dojel kolem půlnoci a to už tu z majitelů nikdo nebyl. Chápe to každý kromě majitele, který vyřvává cosi o nezaplacených 175 Eurech za jakýsi apartmán. Po chvíli se vyjasňuje, že vlastně žádný problém není. Zaplaceno nemá, protože zaplatit nechtěl. Prý až při odjezdu. Nakonec zjišťuji, že žádný lístek nepotřebuji a přilepím svou útratu a lístek Raďase a Ivči, jelikož spím v jejich apartmánu.

Však Vlado psal, že to nejsou profíci jako on.

Po večeři to Vlado nevydrží. Jelikož majitel se nemá k odnosu použitého nádobí, postará se o „debaras“ sám Vlado. S hromadou talířů na ruce zkušeně vmanévruje do kuchyně. Zajímalo by mě, jak se na něj tvářili.

Večer více prokecám než propiju, protože počet nováčku versus starých členů je snad 50:50 a je fajn potkat nové lidi naživo.

Ráno na snídani – neoloupané párky (ze silonových obalů), pod mísou nic nehoří, mísa se nenahřívá. To asi nestojí za komentář. Sahajdákův učeň asi nechápe, že většina lidí preferuje párky teplé. Člověk by řekl, že začátečník si nechá poradit. Ale někteří lidi jsou asi nenapravitelní.

Mengusovce_2017Jsem domluvený s Tommym že pojedeme spolu. Vyrážíme hned po snídani. Čeká nás dlouhá cesta a chceme dojet nějak rozumně domů. Na dálnici u Hýb bereme do plné stovku a těšíme se na ten Harmanec. Tommy, že si ho konečně projede za světla a já, protože jsem tam ještě nikdy nebyl. Za Rožmberkem se postupně prokousáváme autama před námi. Chystám se předjet kamion, podřadím, zatáhnu za plyn. Mašina vyrazí a najednou šlus. Vůbec nechápu, co se děje. Palubka mrtvá. Zkouším zapnout výstražný trojúhelník, nic. Skopávám kvalty, řadím přez zuby, jelikož zažité návyky bez meziplynu nefungují. Ukazuji Tommymu, že motorka je mrtvá a zastavujem u krajince. Vypínám klíč, zapínám. Nic. Přístrojovka mrtvá, světla nesvítí. Kousek přes silnici je takový vyasfaltovaný plácek. Tlačím motorku tam.

V hlavě mi šrotuje, co se mohlo stát? Nezapomněl jsem něco zapojit? Nerozpojilo se něco? Ale kostra od power commanderu je na místě, kontakty na baterce utažené. I kdyby motorka nejela, přece musí svítit? Blikat? Troubit? Ale nic. Mrtvo. Jen alarm funguje, stejně jako svítí displej Scottoileru. Baterie je tedy v pořádku. Minimálně natolik, aby rozsvítila světla. Po chvíli nacházím vypálenou hlavní pojistku A. 30A pojistka jistí startovací relé a hlavní napájení motocyklu. Nechápu, proč je spálená. Ale mám náhradní. Jenže ta taky nepřežije připojení konektoru. Ještě vyžebrám náhradní pojistku od Tommyho a stejný výsledek. To je vážné.

Sundávám kapoty a koukám, jestli nenajdu nějaký problém. Vizuálně je vše OK. Já mezitím odpojuji všechny dodatečné spotřebiče a beru si pojistky z nich. Nic. Pojistky hoří jedna za druhou. Najednou kousek od nás brzdí jakási kolona.

„Ty vole, co to je?“, ptá se Tommy.

Periferním viděním registruji jakéhosi žigula, tak střelím ze srandy: „Cigánská svatba“.

„Ty vole, fakt!“, valí oči Tommy.

„Fakt měli černá skla?“, nechce se mi věřit, že jsem se trefil.

„No jasně, těch tam bylo…“, sedá Tommy na motorku a jede na pumpu pro další pojistky.

Když se Tommy se vrátí, obvoláváme ostatní členy klubu, kdo by mohl pomoci. Chvíli z jeho telefonu, chvíli z mého. V místě stojí signál za prd. Je jasné, že tohle na silnici nespravím. Dojíždí Viki a dováží mi balenou vodu. Na téhle silnici asi nějakou dobu ztvrdnu. Mezitím krotím Vlada, který se chystá použít firemní Vito, ve kterém vozí hosty. Přece jen motorka zaflákaná po 600 km… domlouváme se, že ho budu brát jako zálohu, kdyby nebylo zbytí.

Mezitím se však podařilo sehnat Brachacze, který je akční jako vždy. Ještě neví, jestli sežene dodávku nebo auto s vlekem, ale přijede. Loučím se s Tommym. Vyjeli jsme hned po snídani, ale Tommy se domů dostane kdo ví kdy.

Čekám na Brachazce. Počítám, že cesta mu zabere tak tři hodiny. Všechno zlé je k něčemu dobré. Zase mám čas přečíst kus knížky, na kterou jsem poslední týden neměl moc času.

V čase T-1 přijíždí jakýsi týpek na skútru. Ten plácek je totiž před nějakou pstruhárnou. Koukne na mě, zamává s mizí za branou. Za deset minut je zpátky. Kolega mu prozradil, že tu stojím docela dlouho. Jestli mám hlad, ať si vezmu jeho skútr a sjedu kousek do hospody na oběd. S díky odmítám, protože netuším, kdy Brachacz dojede a nechci, aby mně zbytečně hledal mezi Ružomberokem a Donovaly. Ale je fajn vidět, že moto rodina přeci jen funguje.

Mengusovce_2017Brachacz se mi snaží dovolat, ale signál vypadává. Restartuji telefon. Po přihlášení k síti se to na chvíli chytá. Upřesňuji svou pozici a už vidím blikající auto. Brazchacz je tady! Jsou čtyři hodiny a s pomocí ochotného skútraře nakládáme motorku, protože nájezdový úhel je příliš velký. Brachacz zručně kurtuje VFRku na vozík a za necelou čtvrthodinku vyrážíme.

Další štace Havířov. Cestou rozjímáme, co s motorkou. Zda ji složíme v Hlučíně u našich nebo ji zkusíme dostat do Příbrami. Ale u našich ji asi neopravím, tolik času nemám. Skládáme ji tedy u Brachacze v práci. Druhý den pojedu buď vlakem nebo, pokud bude místo na korbě pro motorku, s Brachaczem a jeho rozvozem. To se uvidí až zítra. Přespím u Brachazce. Mezitím mi píše Gapyra, jestli chci, že má v pondělí volno, vozík a odveze mě do Příbrami. Domlouváme se, že dám vědět ráno.

Mengusovce_2017Dám si sprchu a jdeme na jedno, dvě a něco k jídlu. V hospodě spekulujeme, co se asi tak mohlo na motorce pokazit. Brachacz vzpomíná na Radima. Volám mu a Radim mě přesvědčuje, že to může být regulátor. Přijde mi to divoká teorie, ale můj tip na relé startéru je ještě divočejší. Uvidíme ráno.

Ráno už snad podesáté během čtyřiadvaceti hodin shazuji kapoty a nedočkavě odpojuji regulátor. Šlus. Takt tím to nebude. Brachacz má v práci šrumec. Volám Gapyrovi, jestli si to nerozmyslel. Přijede. Jdu poskládat motorku.

Brachacz mi nechává klíčky od auta, abych si mohl k němu dojet pro věci. Bydlí v jednosměrce a Havířov znám jen z Hlavní třídy. Ale dojedu. Zpátky už vím, protože si pamatuji trasu z rána. Jenže kousek od bytu stojí jakási trubka s SUV, pravý bok komplet očesaný a čeká na policajty. Tak tudy to nepůjde a jinudy to neznám. Na Hlavní se vymotám, ale s návratem na místo startu mi musí pomoct google.

Ale daří se a něco po jedenácté dojíždí i gapyra. Vozík má upravený pro převoz motorky, takže opět žádné další potíže. Jen zjišťuje, že mi teče levá vidle. Což o to, po 135 000 km má nárok. Ale není zvláštní, že se všechno sere takhle najednou?

Mengusovce_2017Cestou opět rozjímáme, co se asi tak mohlo podělat. Rozvíjím svou šílenou teorii o startovacím relé. Gapyra mi nabízí své, takže to bereme přes jeho garáž a já se těším, že úsek Brno – Příbram pojedu na motorce. Nepojedu. Stále zkrat. Jdu se umýt a Gapyrova vzteklá jezevčice mi prokousne díru do kalhot.

Docela se začínám děsit, co se asi tak ještě může podělat. Ale naštěstí nic. V osm večer skládáme chcíplou kozu u chlívku. Gapyra se nezdrží, což chápu. Zpátky do Brna ještě štreka.

Pro mě cesta končí, Gapyrova SMS, že dorazil domů přijde v jedenáct.

Problém s náhlou smrtí motorky popíšu ve zvláštním článku nebo blogu, jelikož s cestou jako takovou to nemá co do činění. Ale musím znova poděkovat všem zainteresovaným i těm, kteří pomoc nabídli. Je fajn vidět, že klub funguje nejen, abychom se sešli, pokecali, něco vypili nebo se společně projeli. A to je na tom asi to nejkrásnější.

Navíc, tohle je unikátní historka v dějinách klubu. Kolikrát se stalo, že by někdo ze srazu nedojel?

 Mengusovce_2017  Mengusovce_2017
 Mengusovce_2017  Mengusovce_2017
 Mengusovce_2017  Mengusovce_2017
 Mengusovce_2017  Mengusovce_2017
 Mengusovce_2017  Mengusovce_2017
 Mengusovce_2017  Mengusovce_2017
 Mengusovce_2017  Mengusovce_2017
 Mengusovce_2017  Mengusovce_2017
 Mengusovce_2017  Mengusovce_2017
 Mengusovce_2017  Mengusovce_2017
 Mengusovce_2017  

{jcomments on}