Akce clubu

Rumunsko 2016

Seznam článků

Rumunsko 2016

Den 0

Příbram

Mám den volna, který plánuji věnovat přípravám. Ale nakonec to skončí u čištění akvárek, psaní článku a nějakého toho sportu, takže se blíží večer a nachystáno nemám nic. Pája se vrací ze služebky v osm. začínáme balit společně, ale většinu věcí dáme jen na hromadu s tím, že zabalíme ráno, protože teď už se nám vůbec nechce.

Den 1

Příbram - Matysová

Rumunsko 2016Vstáváme v šest a začínáme balit. Věci z hromad se nám kupodivu daří pobalit na první pokus. Vše se v pohodě vejde do kufrů. Posnídáme a vyrážíme na cestu v 7:30. Z Příbrami do Vlašimi to vezmeme přes Votice, zakroucenými silničkami, slunečným a pohodovým ránem. První malá přestávka a dotankování.

Z Vlašimi po okreskách dojedeme do Humpolce a zde najedeme na D1. Provoz je stále slabý, pohoda. Dálnice je sice nuda, guma se placatí, ale odsýpá to. Jedu stabilně 130 – 135 km/h. Uzavírky na dálnici jsou bez kolon, jen pravý pruh jede pomalu, což nevadí, v zúženém levém pruhu je volno a místa pro motorku více než dost.

Před Brnem nás předjíždí parta motorkářů, chytám se do závěsu. Jedou trochu rychleji, než jsem plánoval, ale skupina je lépe vidět a auta ji ochotněji pouštějí. Tempem 150 – 160 km/h projedeme kolem Brna. Za Brnem partička odbočuje směrem na Buchláky a my opět osiříme.

Původní trasu jsem plánoval okreskama a teď chci dojet do Prostějova a na II/150 se napojit tam. Cestou si však uvědomuji, že D1 končí v Přerově a II/150 vede přes Přerov. Takže to protáhnu po dálnici ještě kousek dál.

Z Přerova do Bystřice už je to vcelku pěkné svezení, silnice se začíná kroutit a má nový povrch. Provoz stále malý, jen začíná připalovat. Jsou hlášeny prudké bouřky a přívalové deště, takže si nedělám naděje, že dojedeme za sucha a s obavami pozoruji zvětšující se obláčky. V Bystřici dáme pauzu na svačinu a benzín.

Rožnov, Bečva. Slunce páli a tady stále kopou silnici na místech, kde kopali už v době našeho srazu 2015. Kolony jsou nekonečné. Protahujeme se, kudy to jde. Magor v omšelém Fordu, kterému při zařazení kdo ví čeho svítí zpátečky, ve mně vzbuzuje obavy. Oprávněně. Když začnu předjíždět, vjede mi tam. Čekal jsem to. Troubím, až pootočím ovladač.

Obrácený ventilátor si vybírá svou daň a teplota motoru se ustaluje na 109 stupních. Slunce se mi propaluje skrze helmu. Nadávám jak špaček. Sotva se rozjedeme auta přede mnou brzdí. Pupkatý fotr vleze na přechod s celou svou početnou famílií. Koukám na pestrobarevné nafukovací míče, plovací kruhy a slova, kterými je častuji, raději nebudu reprodukovat. To nemohli chvíli počkat? Kokoti.

Postupně se probíjíme kolonou kupředu a na posledním semaforu už jsme jen velká tlupa motorek. Zelená. Zavytí motorů přehluší bzučení hučících ventilátorů. Kupředu! Prázdná silnice, zatáčky. Klopíme motorky, laďáky zpívají, teplota motoru klesá. Paráda. Na Bumbálce je příjemně. Sice jen o pár stupňů chladněji, ale fajn. Nejraději bych tu zůstal. Ale musíme dál, takže zpátky do vedra. Makov je nekonečná dědina. V Bytči najedeme na dálnici, která končí kousek v Žilině. Průjdezd městem má pro tuto cestu klasický průběh. Vedro, kolony, 109 stupňů. Kolem Martina je také postaven kousek dálnice, takže kolony, které se rozjely, už nevznikají. To si však všechno vynahradí před Ružomberokem. Tady se kolona táhne tak na 5 km. Předjíždím, jak se dá. Lidi v autech bez klimatizace mají otevřené okna, někteří všechny dveře a přes okna deky, ručníky. Kolona se téměř nehýbe. Čelo kolony je v Ružomberoku na první světelné křižovatce. Naštěstí je tady policie řídí dopravu, což však působí další zmatky, protože semafory zůstaly normálně v provozu a 90% procent řidičů nechápe, že pokyny policisty mají před světelnou signalizací přednost.

Za Ružomberokem pokračuje opět dálnice. Motorest Dehtáre znám dlouho. Stavěli jsme tu na cestě z lyží nebo ze surfu na halušky. Pořád je tam umí. Tatry na obzoru mají čepici z bouřkových mraků a Vlado píše, že u nich prší. Tomu už asi neunikneme. Pája říká, že raději zmokne, než aby chcípla z toho vedra. Vydáváme se na cestu a po chvíli je tu přeháňka. Kapky se prudce odráží od asfaltu. Nechápu, z čeho prší. Nad námi svítí slunce. Ale teplota jde z 33 stupňů na 25. Tak se Pája dočkala. Z deště naštěstí za chvíli vyjíždíme, takže mi nepromokla ani letní bunda. Neprší a teplota zůstala dole. Krása. Míříme k horám. Od silnice 537 jsem asi čekal více. Ano, výhledy na hory a i do údolí, tatranské střediska, to vše je OK. Ale ta silnice je regulérní středočeška. Záplaty, hrboly, vyjeté koleje.

Silnice 66 je sice opravená, ale zase nudně rovná. Pozitivní na tomto úseku je, že jsme nezmokli. A pršet muselo pořádně, protože za Spišskou Belou jsou přes cestu pruhy splavené zeminy a příkopy se změnily v dravé potoky.

Plavnice, Malý Lipník, Matysová. Navigace nás dovede (naposledy tuto cestu) spolehlivě do cíle. Vlado vybíhá na ulici a mává na nás. Tož jsme dorazili.

Fakt pěkná chalupa má drobné nedostatky. Např. vjezd do dvora je možný pouze brankou, což znamená nejen sundat kufry (nevadí, maličkost), ale hlavně sklopit zrcátka. Za celou cestu se mi nepodaří seřídit levé zrcátko tak, jak bylo.

Nestíháme ani vybalit, ani se převlíknout a Vlado už nás lifruje ke stolu, že večeře. Masíčko z grilu, hmmm, dobré. K tomu pivko, dědina v kopcích, slunce zapadá… jediný nedostatek, že jsem zpocený jak prase a patrně i podobně smrdím, což ostatní nedávají taktně najevo.

Projevím přání dát si sprchu, načež mně Vlado lifruje do koupelny. Vlastně lituji, že jsem tu chalupu nenafotil více, protože s interiérem si taky někdo vyhrál. Dlaždice doplňují hrubé kameny. Není to roubenka zvenku a panelák vevnitř. Když venkov, tak komplet. Ale jak jsem napsal v úvodu, ta chalupa má blechy. K čemu je hezká koupelna, ve které neteče voda? No, teče, takovým čůrkem. Vlado začíná revizi všeho, což prokládá kontrolními otázkami směrem k mé osobě: „Ty jsi taký múdry, čím to može byť? Nevieš?“ Nevíem.

Studna

Rumunsko 2016Otec byl toho večera podivně neklidný...

Jarak navrhuje provést revizi čerpadla.

„No studňa je takýchto 200 metrov v kopci!“, varuje nás Vlado.

Jdeme. Zaostřuji kraj lesa a rozvrhuji síly na výstup prudkou strání. Po 15 metrech Vlado odbočuje po vrstevnici.

„Kam jdeš?“, ptáme se.

„Ku studni.“

Vysokohorská turistika se nekoná.

Čerpadlo je teplé, ale nebzučí. Vracíme se zpátky na verandu. Pivo, pár panáků a je tady první kreativní návrh. Tož to čerpadlo opravíme! Opět se vydáváme ke studni lovit čerpadlo.

„Oj, mravce ma žerů“, stěžuje si Vlado a svítí do studny mobilem.

„Ser na mravce, hlavně ať ti tam nespadne ten mobil“, říká Jarak.

Čerpadlo je venku a jdeme montovat.

„Vlado, máš nářadí?“

„Jasné, tuná mám všechno“.

Čerpadlo je však proti kutilům typu Pat a Mat vybaveno šrouby s trojhrannou hlavou. Demontáž se nekoná.

Setmělo se, když přichází Alenka, že neteče voda.

Jak jsem tak šachovali s tím čerpadlem, spadl vodní sloupec z hadice.

Sedíme na verandě, pivo, pár panáků, já jen pivo. Líhne se kreativní nápad číslo dvě. Vytáhneme hadici, zalejeme vodou a ona pak samospádem poteče do chalupy.

Bereme kýbl, konev, jakýsi špagát. Stoupáme ke studni a na nebi svítí hvězdy. Vlado se noří pod stříšku a pokouší se nabrat vodu do kýblu. Nedaří se. Kýbl plave, vodu nenabírá.

Po chvíli úspěch a Vlado se vynořuje s plným kýblem. Na hladině plave pár listů trávy a jakýsi list ze stromu.

„Kurnik, Vlado, v té studni máš pěkný bordel.“

„Jardo, vyndej ten list.“

Jarda hrábne do kýble a za ocas vytáhne myš, která svůj boj se studnou prohrála. Ocas má ztrnule natažený, nožičky roztažené v pozici parašutisty ve fázi volného pádu.

„Tohle ženským nesmíme říct“, řehtáme se zlomení v pase.

„Ty vole, co když něco chytneme?“, přestává se smát Jarda.

„Kurnik, šak jsme desinfikovali, ne?“, uklidňuje ho Vlado.

Pokračujeme v zalévání hadice. Když je plná, odbíhám do chalupy odpustit vodu, zastavit a zpátky ke studni. Po deseti konvích usuzujeme, že to akorát. Spouštíme hadici do studny.

„Aj, zas ma mravce žerů“.

„Kua, Vlado, v noci jsou mravce zalezlé“.

Vlado se vynořuje s přístřešku a jdeme zpátky do chalupy. Posvítím mobilem na studnu, po které zuřivě pobíhají černí mravenci velikosti burského oříšku.

Voda neteče.

„Musíme počkat a zapiť to. Ono sa to spraví“, rozhoduje Vlado. Grantska došla, na řadu přichází hopsinková šťáva (jakýsi destilát s brunsinkama).

Jdeme spát s tím, že ráno moudřejší večera.

Den 2

Matysová, Dunajec

Rumunsko 2016Ráno prší a mraky se svými břichy otírají o vrcholky okolních kopců. Vlado půjčuje od souseda hadici napojenou na studnu výše ve svahu a nechává ji téct do vany. Na spláchnutí záchoda nemusíme chodit pro vodu do potoka. Kreativní večer zanechává nepřehlédnutelné stopy na Jarakovi, který k snídani sotva ožužrá plátek suchého chleba. Mohu za to já, protože nepiju. Všechnu gořalu museli Vlado s Jardou zvládnout ve dvou. Chudáci.

Ale Vlado působí čiperně a přichází s dalším nápadem. Když teče voda do vany, co kdybychom ji napojili na hadici ze studny. Voda tak poteče do chalupy, jen z jiné studny. Raději si nepředstavuji, co asi plave v ní. Zrealizováno. Voda teče, záchody splachují.

Finálně navrhne udělat Vlado pokus. Ponořit hadici do studny tak, aby byl spoj pod vodou a odpojit tu sousedovic. S pomocí hrábí a podobného nářadí se podaří. Voda teče do chalupy samospádem. Na sprchu to není, ale všechno ostatní funguje.

„Vlado, v kuchyni už zase teče teplá. Jak jsi to udělal?“, ptá se Alenka.

„Šak jsme večer přemýšlali, ne?“, culí se Vlado.

Na oběd vyrážíme ven. Alenka jet nechce, můžeme jet autem. Vlado nás vyveze na Pieniny, přes hráz Sromowiecké přehrady kousek do Polska a potom zajdeme na oběd do penzionu Pltník. Příjemná a rychlá obsluha, dobré jídlo. Přístaviště pltí je hned vedle. Přestává pršet a na vodě se objevují první pltě z polské strany. Jdeme si koupit lístky po 12€. Problém. Jsme čtyři a minimální skupina je pět lidí. Vlado jet nechce, že už jel několikrát. Prodavač nám říká, že za 20 minut přijedou ještě dvě skupiny. Pokud by nepřijeli, svezou nás ve čtyřech. Bohužel ze skupin se vyklube tlupa maďarů, kteří celou cestu brebentí a průvodce jim navíc překládá (poměrně strohý) výklad pltníka, což tedy zážitek z plavby poněkud snižuje. Dunajec je krásný, ale čekal jsem od toho trochu větší divočinu. Pltník říkal, že je málo vody, 40 cm. Maximální stav, kdy je dovoleno splouvat je jeden metr a to prý teče o poznání rychleji. Za tohoto stavu bych řeku přirovnal k úseku Vyšší Brod – Rožmberk. Občas peřej, občas olej. Prakticky i délka plavby tomu odpovídá.

Po návratu na chalupu dostává Vlado kartáč, že vypil hopsinkovou šťávu. Vlado, vědom si svého prohřešku, pokusil se tajně zamaskovat úbytek kapaliny tím, že původní hopsinku nahradil jiným destilátem, přičemž na dně flašky nechal rafinovaně vrstvu brusinek v dobré víře, že si toho Alenka nevšimne. Nicméně pokus o úskok byl záhy odhalen, protože vodka je vodka a hopsinky chutnají jinak. Nakonec se Vlado pokusil o chabý protiútok argumentací, že flašku přece vypila Alenka, leč ani tato taktika neslavila úspěch.

Během naší nepřitomnosti nachystala Alenka další várku masa, takže znova rozpalujeme gril, zasyčí zátky otevíraných lahváčů a zase si pochutnáme.

Den 3

Matysová – Giläu

Rumunsko 2016On otec byl tak trochu průvan a moje matka, tak jako každá matka, byla tak trochu na nervy, ale otec ji těšil: „Jen pojeď, Maryško, ten vzduch, uvidíš, jak ti prospěje.“ Tak jsme naskákali na mašinu, ale jen jsme předjeli několik potahů, už otec zapomněl na matčiny nervy a jen se přikrčil a vykřikl: „Targa Florio“. A už jsme to frčeli. Já jsem viděl matku jen v mlze, jak si tiskla bráchu na prsa a celou cestu prokřičela: „Francine, Francine, prokristapána, Francine!“ Ale otec nepovolil.

Vyjíždíme ráno kolem osmé. První zastávka je v Prešově, kde Vlado mění auto za motorku. Jsou s Alenkou sbalení, takže restart výpravy trvá jen chvilku.

Vlado se ujímá vedení a protahuje nás Prešovem na výpadovku a dálnici. Opět začíná vedro, takže při průjezdu Košicemi se celkem zapotíme. Ale jde to. Hranice, Maďarsko. Hned za hranicemi mě zaujme velké množství motorek u kiosku s dálničníma známkama. Že by měl Jarak pravdu? Jarak včera večer tvrdil, že v Maďarsku platí dálnice i motorky. Vlado tvrdí, že nikdy nic neplatil. Tak kde je pravda? Datový balíček nemám, zeptám se na pumpě. Ano, motorky platí (ověřeno po návratu – lze zaplatit v klidu z domova přes net). Částka za desetidenní známku je cca 150 kč, což nehraje roli. Bereme benzín, platíme známky. Na vcelku velké pumpě MOL však jede jen jedna kasa, takže fronta je dlouhá.

Zbytek průjezdu Maďarskem je rutina. Po dálnici to sice odsýpá, ale je to nuda. Vedro v této rychlosti je snesitelné, Vlado, navzdory blikající rezervě, drží tempo kolem 150 km/h.

U Debrecenu Vlado odbočí špatně, takže stavíme ve městě a zkoumáme další cestu. Sebevědomě lovím z kufru Garmina, aby nás vyvedl. Družice se načtou a já koukám na prázdný displej. Super. Poslední upgrade trval dlouho, takže jsem tam na zkoušku nahrál jen Česko + Slovensko a na zbytek zapomněl!

Vlado loví svůj mobil a po chvíli je jasno. Kolem druhé hodiny jsme na hranicích. Hranice Schengenu znamená kolony a důležité úředníky. Kolonami se protáhneme, ale na ouřady musíme čekat. Maďarský je pohodě, ale Rumunský si bere důležitě naše doklady do kukaně, aby se po pár sekundách vrátil a začal zkoumat podle fotek, zdali jsme to fakt my. Když se úřední šiml nažral, vrací nám papíry a pouští nás dál. Jsme v Rumunsku. V Oradei u prvního bankomatu vybíráme místní měnu. V Maďarsku byly dvě odpoledne, tady už jsou tři.

Kousek za Oradeou stavíme na pozdní oběd. Natěšení na gastronomické zážitky, které nám Vlado líčil jsme trochu zklamaní. Polívky skvělé, ale hlavní jídlo většinou průměr. Posléze zjišťujeme, že nealko pivo bylo půl roku prošlé. Ale co by nás ještě mohlo rozhodit po myšičce ze studny… :-)

Znovu na cestě. Provoz je příšerný. Kolony, hustý provoz v protisměru, vedro. Vladko se řídí nepsaným pravidlem, že policie rychlost = povolená rychlost + 50 km/h nepokutuje. Pokud to (zřídkavě) podmínky dovolí, mimo obec jedeme 130 km/h, v obci často 80 – 100. Plná čára není zeď, dvojitá plná tedy taky není zeď. Vlastně, to je vyhražený pruh pro motorky. Zebra je jenom takové zpestření namalované na silnici, aby motorkář neusnul nudou.

Navzdory nasazenému tempu se cestovní plán se začíná pomalu hroutit. Dojedeme kam dojedeme a přespíme někde cestou. Následující den byl stejně určen jako odpočinkový, rezervu máme.

Nocleh jsme našli v Gilläu, v celkem slušném penzionu u cesty, který lemují „Windows“ kopečky. 120 LEI na osobu. Zlatý hřeb večera byl Vladko s Jarakem, kteří jeli na nákup na motorce. Vladko řídil, Jarak se vezl. Vše fungovalo do okamžiku, kdy Vlado zastavil a Jarak spustil své čapí nohy. Chudák Vladko hrabal nohama ve vzduchu, snažíc se dosáhnout na zem. A motorka stála, ani se nehla.

Den 4 

Gilläu – Ocna Sibiului

Rumunsko 2016Večer nezanechal na účastnících zájezdu žádné následky, takže něco po osmé jsme opět schopni vyrazit. Vladko má zkušenosti z loňského roku, Cluj-Napoca objíždíme po dálnici. Dálnice končí a pro nás se opakuje scénář ze včerejška. Provoz, vedro, zebry, plné čáry, vyhrazené pruhy pro motorky.

U slaných jezer jsme něco po poledni místního času. Trochu nás děsí pohled na vyschlou proláklinu, ve které se pasou koně, ale vlastní jezírka jsou jinde. Je to přírodní koupaliště, kolem kterého vyrostly stánky, bufety a taková ta turistická infrastruktura.

Ubytováváme se v bezprostřední blízkosti v penzionu za 100 LEI na osobu. Původně chtěli 130, ale když viděli, že se jdeme poptat jinde, slevili.

Rumunsko 2016Jezírka mají různou salinitu. V některých si můžete lehnout na vodu a číst si noviny. Ponořit se pod vodu prakticky nejde. Jedno z jezírek má černou vodu a černé bahno, kterým se místní mažou. Což pochopitelně vyzkoušíme taky. Namažu si pleš, aby mne nepřismahlo. Když pak jdeme na pivo, nechce se mi jít až ke sprchám a rozhoduji se opláchnout ve vedlejším jezírku. Voda průzračná, ale také neskutečně slaná. Bahno sice smyla, ale když jsem vylezl ven a pár kapek mi steklo do očí, pádil jsem ke sprchám jak namydlený blesk. To pálilo jak prase!

Kvalita místního piva má značné rozpětí. URSUS mi přišel vcelku pitelný a po zbytek pobytu jsem ho preferoval. V rámci výzkumu jsme ovšem vyzkoušeli všechno, co měli a některé piva byly dobré jen na žízeň, ale chuť na další už jsem neměl. Možná to byl záměr výrobce a spotřebitel tak ušetří. V některých hospodách je k vidění i náš Staropramen a je vidět, že místní ho docela preferují. Je to sice jenom desítka, ale když si ji dáte, na místní produkci vás opravdu přejde chuť.

Někde měli jako prémiovou značku Heineken. Což se taky dá pít. Ale pivní kultura je tady v plenkách. Když dopijete a jdete si k bufáči pro další, ani vám ten krygl nevypláchnou. Vlastně, ani nemají čím. Proplachovačky, které jsou u nás v každé hospodě, tam evidentně neznají.

Vodu si užili všichni, kromě Jaraka, který do ní odmítá vlézt, protože jsou tam „pijavice“ a hnusně se hemží. Byly to žábronožky, které se živí řasami a díky nim byla voda čistá.

Od anglicky mluvícího mladíka v infocentru se dozvídáme, že městečko je nezvykle prázdné, jelikož jinak je zde hlava na hlavě. To nám nevadí. Představa přeplněných jezírek je děsivá. A zřejmě proto jsme taky dostali vcelku snadno slevu na bydlení.

Večer opět posezení na verandě. Mám ještě dvě plechovky Bažanta ze Slovenska a pár Ursusů, ostatní pijí místní pivo nezapamatovatelného názvu (Timisoreana), který jsme překřtili na „Tiramisu“. Holky víno a na stole se opět objevuje flanděra. Když dojde, donese Pavla kovovou placatku. Čichám ke kalíšku a tu vůni přece znám. Ale zaboha si nemohu vzpomenout, co.

Rum, ty troubo“, smějí se mi ostatní.

No jasně. Tuzemák. Ten jsem neměl už léta. Zapomenout se nedá. Z hlubin vyplouvají vzpomínky na zástupy záchodových mís, které jsem v mládí objímal.

Den 6

Fagaraš

Rumunsko 2016Ráno konzultuje Vlado počasí s mobilem. Na Alpině má pršet. Měníme tedy cíl za Fagaraš. Je to jedno, jsme zhruba v půlce mezi oběma silnicemi.

Chvíli dálnice a pak známý scénář. Kolony, hustý provoz v protisměru, plné čáry. Jediná změna, zatím není horko.

Vlado nasazuje své obvyklé tempo, takže z průjezdů vesnicemi jsem si zapamatoval jen jakousi ženštinu, stopující árijským pozdravem.

Na poslední pumpě dobereme benzín a míříme do kopců.

Silnice nic moc, ale na druhou stranu žádná tragédie. Svým způsobem srovnatelná se silnicemi v Dolomitech Zvlněný asfalt, záplaty. Ale hory jsou krásné.

U jezera pod vrcholem (Lacul Balea) si dáme oběd. Počasí se začíná kazit, okolní vrcholky se halí do mraků. Citelně se ochladilo. Ale to nám nevadí, stejně se už vracíme.

Ve stáncích na úpatí se Vlado pokouší sehnat kořalku.

No sirup, pálinka, alcool“, obchází stánkaře.

U jednoho stánku má štěstí a je odeslán k poslednímu stánku v řadě. Stánkařka se nejdříve tváří, jako že nic nemá, ale po té, co zjistí, že nebezpečí nehrozí, chytne Vlada za loket a táhne jej kamsi k lesu. Vlado se vzpouzí v obavách, že bude potupně znásilněn kdesi v roští. Ale jeho obavy jsou liché. V roubení stánku je nenápadně pohozené něco jako somradlo od gazmasky a v ní půllitrové plastovky pálinkou s oktanovým číslem 60%.

Rumunsko 2016Zpátky jsme poměrně brzy. Zvažujeme, zda se jít koupat, ale nikomu se nechce. Jdeme se tedy s Pájou projít po okolí. Krásná procházka. Celou dobu lituji, že jsem nevzal zrcadlovku. A vůbec, že jsem i kompakt nechal na penzionu. Malované kostelíky, polorozpadlý dům, ze kterého zní na plné pecky něco jako turecké techno podkreslené výskáním místních cikánů. Zakroucená silnice v polích s košatým stromem na obzoru, po které jde snad stoletá babka v klobouku, míjející se koňské povozy se senem. Pár kroků a z lázeňského střediska jste rázem v jiném světě.

Hmm…tedy váš pan otec byl těžkej grand, co?“U nás kluků ano, ale u matky ne. To když jsme někam dojeli a zastavili, tak místo abychom se těšili Babiččiným údolím nebo Českým rájem, tak já zvracel a matka ležela v sajdkáře zvadlá a blábolila: „Proč jsem jen jezdila, proč jsem jen jezdila!“ A jedla prášky. To bylo právě to, že matka si vybírala z takovýho vejletu všechny skutečnosti, který vedou do nemocnice nebo na hřbitov, a otec zase jen to, co vedlo rovnou na slavný závodiště Targa Florio. Tak jsme se vždycky v krásný krajině dali dohromady, ale nazpátek to samý. Otec nejdřív slíbil a přísahal matce, že pojede pro rodinné potěšení, ale za čtvrt hodinky ho jízda inspirovala a už jsme letěli krajem zase jako přízrak. Totiž on se otec jinak nebavil.“

Rumunsko 2016Navečer se opět sejdeme na terase. Alenka kritizuje Vladův způsob jízdy. Prý jezdí moc rychle, riskantně a předvádí se. Jako správní kamarádi, přidáváme s Jarakem pár postřehů, kdy to Vlado střihl před kamionem.

Ale Vlado kontruje, že to má pod kontrolou, protože s náklaďákem má odcouvaných 10 000 km. A že by se mu jelo mnohem lépe, kdyby to něj před každou zatáčkou Alča nedloubala a neřvala mu za zády.

A plné čáry?

Děcka, to si myslíte, že já se nebojím? Víte jak MOC se BOJIM? A plné čáry se bojím. A zebry, té se strašně moc bojím. A do zatáček se taky bojím. Vždyť tam mám centimetrové poserproužky a Scalla jenom půl centimetru.

Vlado je takový Mr. Jekyll a Mr. Hyde naruby. Večer strašpytel, s úsvitem závodník.

Den 7

Transalpina

Rumunsko 2016Dnes nás čeká zlatý hřeb výpravy. Míříme na Sebes, kde silnice začíná. Ono se na ni dá najet i dříve, ale Vlado slibuje, že ze Sebesu to stojí za to.

Jen co opustíme kousek dálnice kolem Sibiu, provoz nabírá obvyklý rumunský ráz. Kolony kamiónů, hustý provoz v protisměru. Vlado je jak vyměněný. Jede pomalu, nepředjíždí. Upřímně řečeno, po pár kilometrech mě už docela sere. Naštěstí, Mr. Hyde se v něm probouzí a mydlí to přes čáry, zebry i vyhrazené pruhy pro motorky. Cesta zase odsýpá.

V Sebesu doplníme benzín a vzhůru na Alpinu.

Od ostatních motorkářů víme, že loni doznala alpina vcelku podstatné modernizace. A je to znát. Prakticky od Sebesu krásný nový asfalt a samá zatáčka. Zanedlouho opouštím Vlada s Jarakem a jedeme s Pájou sami. Žádná palba, jen proplouváme zatáčkami. Náklon doprava, náklon doleva, sporadicky dojedeme nějaké auto. Jinak je silnice prázdná. Neskutečné. Asi fakt máme štěstí na mrtvou sezónu.

Krajina kolem připomíná Jeseníky. Silnice pomalu stoupá, míjíme přehrady. A stále krásný asfalt a zatáčky. Desítky kilometrů zatáček. To jsem zažil leda na Sardinii. Ale tady je permanentně nová silnice.

Rumunsko 2016Pauzu na polívku dáváme v Obarsia Lotrului. Po 86 km zatáček. Pár stánků, dvě hospody. Jdeme do té první, hned u silnice (později zjistíme, že 2x dražší). Dáváme si jen polévky s tím, že se najíme buď nahoře nebo cestou zpátky.

Odsud do Novaci je to dalších 46 km přes hory. Po 86 km zatáček si dáte Glockner jako návdavek. Jeremy Clarksona moc nemusím, ale v tomto ohledu mu musím dát za pravdu. Nejhezčí horská silnice Evropy je tahle! No, možná je hezčí i nějaká jiná, ale tahle je nejhezčí ze všech, kde jsem byl.

Jedeme dál a krajina se mění. Silnice začíná prudce stoupat. Nejblíže má asi k Nockalmstrasse. I kopce jsou podobné. Nejsou tu takové štíty jako na Fagaraši. Ale teplota padá dolů. Jestliže v údolí bylo 27 stupňů, teď přes svou letní, profukovací bundu beru pláštěnku.

Nahoře obcházíme pár stánků. Vlado s Alenkou konstatují, že stánků je tu aktuálně celkem málo. I lidí. Ale na silnici je za to minimální provoz. Což rozhodně není k zahození. Žádné busy, kolony aut. Něco jako Glockner hodinu před zavíračkou.

U stánků sondujeme pálinku. Ta se zde prodává legálně, ceny prakticky dvojnásobné. Nakonec usmlouváme půl litru za 30 LEI. Je vidět, že kšefty nejdou a prodejci jsou rádi za cokoliv.

Malá vsuvka. Koupili jsme s Pájou pohlednici, ale je problém je poslat. Nemůžete přece chtít, aby prodejci s pohlednicemi kupovali také známky, že? Ostatně poštovní schránky, jak je známe z česka nebo západních zemi v Rumunsku taky nejsou. O schránce na Fagaraši nebo Alpině si můžete nechat jen zdát. Maďarsko je na tom nepatrně lépe, nicméně v sobotu na poštách zavřeno. Takže nakonec pohled posíláme potupně s Česka…

Vzhledem k tomu, že Alča má na následující úsek neblahé vzpomínky, sjedou si Jarak s Vladem vrcholovou partii a my s Pájou pojedem až do Novaci a zpět.

Těsně před Novaci je pumpa (dodavatel Rompetrol). Bohužel si benzín nenaberu

Rumunsko 2016Krajina na jihu má jiný charakter. Je zde tepleji, rostou zde jiné druhy stromů, svahům dominují pastviny, na rozdíl od smrkových lesů na severu. A nekonečný výhled do jižních nížin. Má smysl připomínat zatáčky a pěkný asfalt? Tady také potkáváme borce, který právě zdolal Alpinu na pincku. Dolů už to určitě dá.

Stavíme u prodavačky a Pája chutná medy. Nakonec nekoupíme. Už od pohledu jsou řídké a chutnají, jako pampelišák.

S ostatními jsme byli domluveni na setkání v hospodě, ale nakonec se setkáváme ještě na vrcholu. Cesta zpátky uběhne nečekaně rychle. Stavíme u hospody, načež Vlado navrhuje checknout tu druhou knajpu. Tady se už usídlila tlupa poláků. No jasně, jestliže nás v poledne stála polívka 11 – 15 lei, tady je za sedm.

Přesunujeme se tedy komplet a dáváme si pořádný oběd.

Že zde nejsme první Češi dokumentují četné nálepky na oknech i dveřích.

Rumunsko 2016Ráno jsme mohli najet na Transalpinu ze Săliste. A tam jsem myslel, že taky dojedeme. Na křižovatce jsou tam hned tři velké pumpy. Jenže jsme jeli na Brezoi a nakonec k Sibiu přijeli od východu. Což mělo hned několik důsledků. Prvních 40 km silnice je regulérní tankodrom. Jestli někdo přezdívá tankodrom naší D1, pak ji neskutečně křivdí. Silnice, kde jedna záplata (uplácaná lopatou) překrývá druhou (je tou lepší variantou) střídá úseky, kde asfalt není vůbec a na mostech ční armovací dráty vstříc nebesům. Díry až na podkladovou vrstvu, občas šotolina. Občas se stane, že najednou najedete na fungl nový pás krásně hladkého asfaltu, což trvá tak deset, dvacet metrů a pak zase zpět do rumunské reality. Kodrcám po těch hrbolech a dírách a říkám si, jak asi tenhle kousek silnice musel vypadat, že se rumunský cestář ustrnul a takto luxusně jej vyspravil.

Ve Voinease trápení končí. Pokračuje normální silnice. Není sice nejnovější, ale i na české poměry dobrá. Rovná, bez děr a záplat. Opět si můžeme užít zatáčky.

Druhý problém je benzín. Alpina má ze Sebesu do Novaci přes 120 km. Když k tomu přidáte zvýšenou spotřebu v horách, laškuje i osmikilo se svým dojezdem.

Vzhledem k tomu, že vedoucí výpravy byl Vlado, tyhle nuance jsem neřešil. Jenže jsem taky zapomněl, že vedoucí výpravy na rozdíl ode mě nejel do Novaci. Takže Vlado si vesele kalil směrem na Sibiu, předjížděl kamiony a na mě blikalo hladové oko. Nakonec jsem to psychicky nevydržel a zatočili jsme k první pumpě, která nás cvrnkla do nosu. Strašně nerad beru na no-name pumpách, už jsem se spálil i v Rakousku, ale lepší no-name benzín, než prázdná nádrž. Nakonec, nebylo to nejhorší. Mašina jede vcelku normálně.

Na penzion dojíždíme večer. Jsme všichni utahaní, do jezírek se nikomu nechce. Zakrojíme ovčí sýr z Fagaraše, dáme pár piv, něco pálinky z Alpiny a jdeme spát.

Den 8

Ocna Sibiului – Turda – Hajduszoboszló

Rumunsko 2016Vstáváme v pohodě, snídaně, balení. Suma sumárum, po osmé místního času vyrážíme na cestu. Sibiu, dálnice, směr západ. Po čase míjíme odbočku na Alba Lulia a mně vrtá hlavou, proč Vlado neodbočil. Ale Vlado to pere dál, počítám, že ví, co dělá. Jenže po pár desítkách km na nás Vlado mává, že jako jedem blbě. Super! Sjíždíme z dálnice, krátká porada. Nejlepší to bude obrátit zpět. Rumunské silnice jsou mimo dálnice peklo. Otáčíme se na hulváta přes všechny čáry a zebry, co na dálničním privaděci jsou. Provoz je naštěstí minimální. Jedeme zpět na Sibiu a teď Vlado sjíždí z dálnice zase nějak brzy. Že by ta pálinka a stmívalo sa? Další porada, další otočka, teď na nejbližším kruháku a jedeme dál. Na třetí pokus trefujeme tu správnou silnici. Má smysl psát o vedru, kolonách, šíleném provozu v protisměru, plných čarách, kilo v obci? Rumunská realita. V Turdě jsme po poledni. Stavíme na Lukoilu a myslel jsem, že dotankujeme, protože všem svítí kontrolka. Ale Vlado nás přesvědčuje, že nejprve zajdeme do solných dolů, potom na oběd a nakonec utratíme na pumpě zbylé Leie. Chyba, ale o tom později.

Solné doly nacházíme vcelku v pohodě. Od vjezdu do města jsou k dispozici ukazatele.

Přeplněné parkoviště u vchodu nás netrápí, místní sekuriťák nám vykazuje místo, kde se vejdeme.

Solný důl – není to špatné. Vlastní kaverna má impozantní rozměry a dosud jsem v takto rozlehlé podzemní prostoře nebyl. Kaverna je zhruba 20 m vysoká vejde se zde i ruské kolo. Nejnižší patro je zčásti zatopené a můžete se zde projet na lodičkách.

V části bývalého dolu se také nachází ozdravovna (tělocvična) pro astmatiky nebo lidi s dýchacími obtížemi.

Na kolo jdeme s Pájou sami dva. Jak kolo pomalu stoupá, přestává se Pája usmívat, křečovitě se tiskne do opěradla a škemrá, abych nehoupal.

Opouštíme důl a míříme na výpadovku. Vlado opět bloudí. Provede nás poklidnými zákoutími Turdy, slepou ulicí s kostkama, abychom nakonec přistáli na obskurní pumpě u výpadovky, kde bereme benzín a nakonec i obědváme v přilehlém bistru. Karty nejdou, benzín platíme hotově a oběd částečně v eurech.

Dálniční obchvat Cluj – Napoca je poslední světlou chvilkou dne. Pak už zase jen vedro, kolony, provoz a tuplované kolony v místech, kde opravují silnici.

Navíc mám pocit, že benzín z Turdy není úplně košér. VTEC má mezi 4 – 5 tis. otáček takovou díru, ale teď je to sakra znát. Jako by motorka byla vzadu uvázaná ke gumovému lanu.

Na hranici hledají uprchlíky, takže se to vleče. Procpeme se s motorkami dopředu, jak jen to jde. S kuframa, ve dvou to šlo dost blbě. Těsně před celnicí vypínáme motory a už jen motorky tlačíme. Naprosto nechápu poláka na Goldwingu, který se najednou zjevuje za námi. Ten snad spadl z nebes. Culí se jak měsíček na hnůj a prý že co Čech to závodník. Nechápu.

Protože všichni jezdíte na kapotách, žádné chopery, naháče a tak.“

Jede domů nonstop. Pojede celou noc. Motorku nevypíná, protože má obavy, že mu odchází dobíjení. Aby nastartoval.

V Hajduszoboszló jsme o půl osmé. Nakoupíme v marketu a jdeme hledat bydlení. K mání je nádherný aparmán za 20 na osobu. To je moc. Vlado s Jarakem jdou hledat dál. Navrhuji 15 a šéfka bere. Nicméně Jarak s Vladem jsou někde v čudu. Vrací se s tím, že našli nocleh za deset. Tak jedem tam. Je to řádově horší, ale což, s Pájou jsme tady jen jednu noc.

Večer toho mají všichni plnou…, takže ani večerní zábava netrvá dlouho.

Den 9 

Hajduszoboszló – Příbram

Rumunsko 2016Vstáváme v pět ráno. Balíme. Klepu na ostatní, ale rozloučit se přijde jen Vlado. Z cesty jsem nervózní. S navigací v mobilu se nemohu domluvit. Offline mapy sice mám stažené, ale hlasové pokyny nefungují. Místo toho navigace jen pípá. To je mi prd platné, když nevidím na displej. Navíc má pršet. To se fakt netěším.

Pod slídu tankbagu dávám papírek s instrukcemi, který jsem si přichystal pro jistotu večer.

Vyjíždíme v sedm.

Podle navigace by měla být cca po 20 km cesty pumpa. Ještě před nájezdem na dálnici. Jenže navigace mě navede na dálnici po pár km. Zastavuji a listuji mapou. Najednou v offline režimu nezobrazuje pro jistotu pumpy žádné. A z běžícího motoru se najednou ozve kovové zaklepání. Toto pěkně začíná. Vypínám motor a zkouším z mapy ještě něco vydolovat. Marně. Startuji. Kovové zvuky se naštěstí neopakují. Na nejbližším sjezdu otáčím zpět a mířím k pumpě na kraji Hajduszoboszló.

S čerstvým benzínem od OMV motorka ožívá. Ztráta činí 30 minut. Výrazná díra mezi 4 – 5 tis. otáčkami je pryč. Méně pozitivní jsou černé mraky na obzoru. Jak se blížíme, vidíme černé provazce deště visící k zemi. Tomu se nevyhneme. Přemýšlím, kde zastavím, když mineme tabuli oznamující odpočívku za 500 m. To se hodí. První kapky nás zastihnou, když zapínáme nepromoky. Liják přichází vzápětí. Jedeme dál. Bouřka naštěstí netrvá dlouho. Po 10 km přestává pršet. Dalších 20 km jedeme po mokré silnici a zanedlouho opět svítí slunce. Opět stavíme na odpočívce a balíme skafandry.

Dálnice M35 a M3 jsou zřejmě nově postavené. Kromě klasických pump zde najdete odpočívky podobné těm německým. Lavičky, záchody, tekoucí voda. Jen hygiena za wc za německými pumpami zaostává. Vybavení je prakticky totožné, ale německé záchody jsou uklizené a vše se blýská. Tady to vypadá, jako by se uklízelo jednou týdně.

Další příjemná věc je oznámení, kolik kilometrů musíte ujet k následující pumpě.

Provoz je slabý, počasí se lepší, jediný problém je nekonečná nuda dálnice. Ale když si vzpomenu na přecpané rumunské jedničky – vlastně si na nic nestěžuji. Při tempu 140 – 150 km/h cesta rychle ubíhá.

Dálnice, benzín, dálnice, benzín. Tankuji, i když nemusím, v rámci přestávky na protáhnutí. Nakonec to netrvalo ani tak dlouho a z dálky nás vítá bratislavský vysílač na Kamzíku.

První slovenská pumpa za hranicí je přecpaná. Jako by každý čekal, až bude zase doma. Češi sice na Slovensku už dávno doma nejsou, ale stejně je jich tady jako máku. Pupkatý tatík s oktávkou zasněným pohledem obhlíží VFRu.

Kolik to žere?“, pokládá nečekanou otázku.

Podle toho, jak se za to tahá.“

Tak na dálnici, při stotřiceti.“

Šest.“

Tolik?“, kroutí hlavou a nahání rodinku do auta.

Pája si dá jen kafe s tím, že oběd si dáme někde v česku.

Jenže s hospodami kolem D2 to není moc slavné. Nebo je neznám. Mekáč na D1 mi Pája zakazuje, takže si oběd dáme až kolem druhé hodiny v Želivě. Klasická knajpa u cesty, ale nevaří špatně. Polívka si nezadá s těmi rumunskými a cenou 18 kč je předčí. A svíčková se taky povedla.

Zbytek cesty kopíruje cestu tam. Vlašim, Louňovice, Votice. Hezké okresky s opraveným povrchem. V Příbrami, včetně rychlého nákupu v Albertu, přistáváme kolem čtvrté odpoledne.

Shrnutí:

Za výlet najeto 3221 km. Spotřebováno 212,86 litrů benzínu.

Průměrná spotřeba 6,58l/100km, na dálnici při rychlosti 130 – 150 spotřeba 7,12 – 7,31 l/100km.

Benzín v Rumunsku je v pohodě. Pokud berete na značkových pumpách. Na těch menších je to loterie, ale to asi všude na světě. S blbým benzínem si ani VIF neporadí.

Itinerář bych v příště postavil trochu jinak. Start u Vlada nebyl špatný, ale dojezd do Rumunska byl příliš ambiciózní. Jiná situace by mohla být o víkendu, ale ve všední dny je provoz příšerný. Asi lepší varianta by byla vynechat dálnice a projet si zvlněnou krajinou Tokaje. Etapu skončit v Hajduszoboszló, zajít do termálů, zkusit nějakou restauraci.

Další den by se do Sibiu dojet v pohodě dalo.

Zpáteční cestu bych volil vyloženě po dálnicích. Sibiu – Sebeș – Arad – Szeged – Budapest. Na rumunské straně není sice dálnice kompletní, ale těch pár km se dá přetrpět. Pokud jde o Maďarsko, tam asi opravdu nemá smysl hrkat se přes dědiny.

Takto můžeme jen litovat nenavštívených termálů v Maďarsku.

* Bohumil Hrabal, úryvky z povídky Večerní kurz

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit