Články

Itálie 2010

 

Itálie 2010 

Na motorce už jsem dovolenou absolvoval, ale tohle byla premiéra ve dvou. Kratších výletů už jsme mezitím absolvovali několik a Pavla se naučila velmi dobře batožit (tj. naklánět v zatáčkách). Tohle bude první delší cesta. Cíl je kompromisní - projet přes Alpy, abych já měl nějaké zatáčky, k moři, aby Pavla měla teplo a nějaké to cákání.

Problém je nepromok, který Pavla nemá. Bohužel, velikost „S“ nemají ani ve většině motoobchodů. Původní varianta udělat si ještě dostatečně v předstihu před dovolenou výlet k Louisovi do Passau nevyšla kvůli počasí. Jsme tedy odkázání jen na obchody české. 14 dní před odjezdem v sobotu prší, takže sedáme do auta a začínáme v Paolu. Dámský model Ixon Fabulous Pavle sedne. Nesedne jí však vzhled, protože „čím víc pruhů, tím více Adidas“ ji neoslovilo a navíc prý v tom vypadá jako kosmonaut. Snažím se jí vysvětlit, že je to za prvé jen pláštěnka a za druhé, že je důležitější, jak je to řešené z hlediska zapínání, oblékání a hlavně, aby do toho neteklo, než jak to vypadá. Ale marně. Sedáme do auta a jedeme do PSI. Vzhledem k rozkopané Praze to bohužel chvíli trvá. Levnější nepromok se Pavle nelibí. Ten dražší šijí jen na zakázku. Jedeme do Vrbovky. Nepomok od Dainesse by se líbil, ale „S“ je  trošku malý a „M“ zase velký. No to pěkně začíná… Paolo už nestíháme, takže Pavla dostává za úkol rozmyslet si, zda malý Dainesse nebo kosmonautický Ixon.
V neděli je hezky, takže si dělám výlet na motorce do Bikers Crownu v Chlumci, kde by podle údajů na webu měli onen Ixon za stejnou cenu jako v Paolu mít. Bohužel, po prohrabávání se neporomokama za vydatné pomoci prodavačky se uvedenou velikost nedaří najít. Nedá se ni dělat. Pro nepromok budu muset v pondělí do Prahy.

Pondělí - Den 0
Původně byl odjezd plánován na dnešek. Ale protože Pavla potřebuje ještě něco zařídit a já jsem nezvládl koupit nepromok, jedem až v úterý. Je hezky a já na motorce mířím do Paola, abych dovezl zamluvený a vyzkoušený Ixon. Průjezd Prahou kolem poledne v pohodě, za chvíli jsem nahoře v Čakovicích. Do prodejny se nedostanu. Prodavači šli na oběd, jak hlásá cedule na dveřích. „Přijdu hned“ trvalo asi 30 minut, které prokecám s motorkářem, který jde vyměnit helmu. Obsluha přichází, beru nepromok a do oka mi padnou tankvaky. Dva zkouším. Přes jeden nevidím na navigaci, druhý malý, tak na foťák a doklady nepřekáží, tak beru i ten, protože když člověk jede s ženskou, místo se vždycky hodí. Zpátky kolem druhé se už Praha začíná přicpávat. Vedro. Ale na magistrále u Muzea se mi daří objíždět kolony, Nuselák už je v pohodě. Doma ještě nahrávám připravené trasy do navigace a jdu do garáže okouknout motorku. Na poslední chvíli se ještě rozhoduji vyměnit přední brzdové desky. Původní by možná vydržely, ale nechci riskovat kvůli pár korunám kotouče. Napínám řetěz, dolévám 2dcl oleje a stroj je připraven. Navečer si objedu ještě Brdský okruh, aby si desky trochu sedly a já nevyjížděl ve dvou se syrovýma.

Úterý – Den 1
Itálie 2010
Prší. Nebo spíše leje. Vůbec se nám nechce vstávat, nehledě na to, vyjíždět. Pomalu se balíme. Pavla má k dispozici dva boční 35l kufry, já ten horní 45l. Tankbag nakonec neberem, Pavla mne přesvědčila, že je to zbytečné, když jsme se do těch kufrů tak pěkně vešli. Na počítači koukám na radar a situace se trochu lepší. Mezi dvěma obludnými zelenými fleky se objevuje trhlina, zrovna v našem směru. V půl jedenácté startujeme stroj. Drobně mrholí, takže Pavla nechce dělat kosmonauta. Neříkám nic. Vyrážíme směr Strážný. Dále na jih déšť ustává, obloha se projasňuje, silnice osychají. Zrychlujeme, předjížděná auta nám dělají místo, takže cesta hezky ubíhá. Kousek za Strakonicemi mne při čekání na přejezdu Pavla vykolejí otázkou „Pojedem ještě přes nějaké větší město?“ Nechápu. Prý by si chtěla koupit nějaké tyčinky v Lídlu nebo tak nějak. Zajíždím k Lídlu ve Vimperku. Pavla se vrací za chvíli s malou igelitkou. Na mou otázku, co to je, se dozvídám, že skoro nic. „NIC“ se snažím dalších 10 minut nacpat do svého kufru. O půl jedné tankujeme na Strážném a zapínám navigaci, abych jel dále po vymyšlené trase. Není tam. Mám tam různé varianty cesty k moři, trasy po Dolomitech, ale zrovna ten úsek z Příbrami do Zell am See mi tam chybí. Mrzí mne to, protože jsem měl vymyšlenou docela hezkou cestu po okreskách. Zadávám tedy cíl ručně, ať se navigace postará. Trochu mne překvapuje, že mne to táhne na Vyšší Brod, ale předpokládaný čas příjezdu je optimistický a na dálnici se ušetří oproti původním okreskám dost času. Cestou na východ dojíždíme jeden z hnusných radarových fleků a začíná opět pršet. Je mokro, 15 stupňů a Veverce se to nelíbí, takže cuká. Nic podstatného, kdo to nezná, ničeho si nevšimne. Ale když máte s tím strojem najeto několik desítek tisíc km, pak vnímáte i drobné odchylky od normálu. A ta reakce na plyn je prostě najednou taková cukavější. Svou roli asi hraje vyšší vlhkost vzduchu. Vzhledem k tomu, že mi to motorka v dešti dělá pokaždé, nevyvádí mne to z míry. Kolem jedné hodiny stavíme v rybí restauraci na oběd. Během oběda se mraky trhají a prosvítá slunce. Když však jdeme k motorce, začíná opět pršet. Pavla se konečně vzdává a obléká si kosmonauta. První krize nastává při výjezdu od restaurace na hlavní. Je to takový hup do kopce, udusaná hlína se štěrkem. Opatrně se rozjíždím, nic nejede, chystám se vyjet na hlavní, když projíždějící auto brzdí a chce zajet k restauraci. Brzdím. Jouda si to však rozmýšlí a jede pryč. A já se nemohu v tom hupu rozjet. Dvakrát mi chcípne motor a ostatním návštěvníkům dělám atrakci. Pak mne teprve napadne, jak z toho ven. Couvnu zpět na parkoviště a s rozjezdem se dostávám na silnici.  O půl třetí stavíme před prodejnou PSI na Lipně, abych s Milanem zkonzultoval cestu, kterou mi předhodila navigace. Říká, že navigaci nepotřebuji, protože to je pořád za nosem a ať ji zapnu, kdybych se probral ve Vídni. Vtipálek. Venku mezitím začal parádní slejvák. Volám na Pavlu, ať se jde schovat do prodejny a dáváme se do řeči, kam jako k moři. Původně jsem myslel Terst nebo vršek Chorvatska. Ale Milan líčí Pět vesnic, šikmou věž a Pavle začínají svítit oči. A když Milan říká, že to je jen „kousek“, je mi jasné, že do Terstu se budu muset podívat někdy jindy. Vyrážíme do deště a zjištuji, že helma, kterou mi Pavla zákeřně nechala na zrcátku, zatímco se sama běžela schovat, má poprskané plexi zevnitř. Strašně mně to leze na nervy. Kousek za Zwettlem zastavujeme na pumpě. Kupuji dálniční známku a suším plexi. Hned se jede lépe. Průjezd mokrým Linzem a jsme na dálnici. Déšť je slabý a postupně ustává. U Salzburgu už  neprší vůbec. Míříme na Lofer a Zell am See. K jezeru přijíždíme kolem sedmé a znova začíná pršet. Infocentrum bude zavřené a penziony se mi nechce objíždět. Vzpomínám si na článek z motorkářů o hotelu Post ve Fuchsu, stejně jako komentáře, že naproti je další hotel. Nebýt Pavly, asi bych ten hotel přehlédl, ale byl to on. Polák na recepci a český kuchař. Jídlo je dobré. Nocleh 28 Eur. Sice více, než jsme počítali, ale zase žádná tragédie. Spát jdeme v deset a postele nejsou nic moc. Prší.

Středa – Den 2
Itálie 2010
Ráno je plné slunce. Pavla je celá natěšená,  kdy už pojedem nahoru. Z okna vidíme první cyklisty, občas projede nějaká mašina. Zbaštíme snídaní a po deváté vyrážíme směr mýtnice. Platíme 18 Eur a začínáme stoupat poloprázdnou silnicí. Prázdnými zákrutami vyjíždíme až na Edelweisspitze. Veverce se stoupání s permanentně zapnutým ventilátorem nelíbí. Na protest smrdí. Vrcholky hor jsou v mracích, jen jeden štít září ve slunci v plné své kráse. Konečně taky vidím v reálu pěkně vypaseného „Murmeltier“. Na prázdné parkoviště přijíždí mladý němec na BMW F800S a  za špatně vysunutého policajta platí zlomeným zrcátkem. Zajíždíme na vyhlídku Franze Josefa a pak již dolů do údolí. V Lienzu stavíme na rychlý oběd v Mekáči. Pavla si projde vedlejší obchod, aby konstatovala, že tady nic nemají a draho stejně jako v česku. Můžeme tedy pokračovat směr Itálie. Tady využívám jeden z uložených okruhů. Slunce pere jako prase. V San Candidu odbočujeme na SS52, ale hned v obci chytneme traktor, který jede 20 km/h. Za ním se táhne předlouhá šňůra aut. Postupně se propracováváme dopředu. Teplota v motohadrech stoupá, teplota chladící kapaliny také. Neustále oscilujeme mezi 105-107 stupni. Veverka na protest smrdí. Se dvěma auty předjíždíme traktor. Má radost nemá dlouhého trvání. Po předjetí auta zvolňují na 30km/h. Plná čára sice není zeď, ale úzká zatáčkovitá silnice, procházející lidé, auta v protisměru, předjet se nedá. Po dalších 2km auta odbočují a konečně máme před sebou volnou silnici. Obytňák v jedné ze serpentin již není problém a my stoupáme zpět do chladivých výšin. Chladneme my i Veverka. V Auronzo di Cadore si dáváme krátkou přestávku na pití a pár fotek. Zaujal mne místní kostel, který si jdu vyfotit z náměstí. Pavla si dává siestu ve stínu. Ve tři hodiny vyrážíme dál po SR48 na Cortinu d´Ampezzo a Arabbu. Trasa je to notně profláklá s nespočtem zatáček. V Arabbě jsme kolem páté. Navrhuji podívat se po noclehu. Pavle se místo nelíbí, že prý je to díra. Jedeme dál. Ve stoupání na passo Pordoi dojíždíme taliána s VW Carravelle BiTDI, který to řezal tak, že nemám potřebu cpát se před něho. Na passu nestavíme, aby nás nepředjely auta, která jsme s takovými problémy předjeli. Stavíme až na passu Pordoi. Je něco po šesté a řešíme, kde budeme spát. Pavla říká, že ta Arabba byla hezká, že se jí to zdálo jako díra jenom z počátku… No, takže jedeme dál. Přes passo Sella míříme na Bolzano. Bohužel se mé obavy z Italských prázdnin potvrzují v plné síle. Všude je plno. Recepční v jednom hotelu mi potvrzuje, že je to beznadějné, že větší šanci budeme mít o pár kilometrů dál. Pokračujeme tedy a pomalu se stmívá. Sjíždíme do údolí řeky Adige a míříme směrem na Trento. U silnice registrujeme restauraci a penzion. Stavíme a ptáme se na cenu. 50 EUR za oba se snídaní je přijatelných. Pavla trvá na prohlídce pokoje, ale mně už je to docela jedno. Pokoj je naštěstí v pohodě, takže bereme kufry a jdeme se sprchnout. Mám toho za dnešek plné kecky. Při vybalování zjišťuji, že jsem ztratil pas. Super. Bohatá večeře pro dva s lahví vína 25 EUR. Jdeme spát. Otevírám okno, protože v pokoji je docela vedro. Oknem k nám proniká šumění potoka a také hluk projíždějících automobilů. Okno zavírám a usínám. V noci mne vzbudí Pavla, když znovu otevře okno kvůli horku. Jí se spí relativně dobře, já nespím skoro vůbec.

Čtvrtek – den 3
Itálie 2010
Dojem z napůl probdělé noci – auta a šumění potoka. V krku knedlík. No skvělé. Dovolená a já chytnu nějakou blbou rýmu. Třešničkou na dortu bylo zjištění, že šumění nemá na svědomí jen potok, ale také poměrně hustý déšť. To jsou teda vyhlídky! Po snídani déšť polevuje, jen mrholí. Směrem na Trento se zdá obloha světlejší. Pavla si nebere nepromok a já si neberu goretexové rukavice. Vyrážíme. Je mi docela blbě, ale snad se to spraví. Po 20 km poznáváme svůj omyl. Stavím u pumpy na benzín, Pavla se souká do nepromoku, já už mám rukavice mokré, takže si je nechávám, ať mám případně suché aspoň ty goráče. Jedeme po silnici SS12 údolím po proudu řeky Adige. Světlejší obloha na obzoru zmizela a mraky se válí nevysoko nad údolím, takže z okolní, zřejmě zajímavé krajiny, toho moc nevidíme. Do Trenta dojíždíme kolem jedenácté hodiny. Pavle se nelíbí, že nezastavuji v nákupní zóně. Ale já se chci dostat do centra někam na internet a podívat se na satelitní snímky, kam až nás bude déšť pronásledovat. V centru již doprava docela houstne. Na silnici je spousta vody a zřejmě i něčeho jiného, protože při brzdění na červenou najednou začne cukat ABS a přední kolo ustřeluje. Ustál jsem to tak tak. Míjím několik prázdných skůtro-moto parkovacích míst a kolečko kolem parku si musíme dát ještě jednou, včetně onoho skvělého místečka, které projíždím se staženým zadkem. Ale podařilo se a parkujeme. V informačním centru se ptáme na nejbližší internet cafe a zanedlouho nacházíme zvláštní špeluňku plnou hodně opálených „Italů“,  kdákajících v kosmopolitním smradu přes IP telefony se svými známými. Satelitní snímky dávají jistou naději. O 200km jižněji by už pršet nemělo. Krátká procházka zmoklým městem a oběd v něčem jako Pizza-Mekáč. Dávám si nudle jako předrm a k tomu steak s hranolky. Pavla nějakou rybičku. Ta je ovšem docela studená. Asi je to tady zvykem, protože vedle našeho stolu je mikrovlnka, kde si chodí lidi jídlo ohřívat. Pavla tedy šoupne rybičku do trouby. Ta je ovšem vyhulená na plný výkon, takže rybička se začíná zanedlouho připalovat, zatímco Pavla horečnatě bádá, jak se ten peklostroj zastavuje. Když se s mikrovlnky začíná kouřit, vysvobozuje Pavlu Italka čekající za ní a troubu vypíná. Po návratu k motorce potkáváme osádku vedle parkující Kawasaki GTR 1400. S postarším párem z Holandska si společně zanadáváme na počasí. Pavla je fascinovaná onou dámou, která si vůbec nedělá skurpule nasoukat se do svého kosmonautického nepromoku na chodníku.  Holanďani jedou na sever, my na jih. Před Veronou se mraky zvedají a déšť polevuje. Údolí se rozšiřuje a zanedlouho hradba hor a mraků zůstává za námi. K vidění tady nic není, rozhodujeme se jet po dálnici. Ruším starou trasu a nechám vyhledat navigaci cestu do Pisy. Přestává pršet. U Modeny opět vidíme slunce a začíná být docela teplo. Za Modenou zastavujeme na benzínce. Vybavenost italských dálnic je vůbec kapitola sama o sobě. U nás je možná „přepumpováno“, ale zhruba co 20 km nějakou pumpu najdete. Tady je pumpa zhruba co 50km a tomu odpovídají davy, které k ní sjíždí. Dobírám benzín a během čekání koukám, kam nás to navigace vede. Bohužel jsem nezkontroloval, kudy navigace trasu vypočetla a tak místo na dálnici na Bolognu, jak jsme měli v plánu, nás táhne na Parmu, protože tahle varianta je o něco málo rychlejší. Na odpočívadle Pavla nadává na navigaci a mně, že jedu jak tupec, aniž vím kde. Výlety do neznáma s navigací podnikám docela často, takže její výtky se mne bytostně dotýkají, zvláště, když nemá pravdu. Ale vysvětlujte naštvané ženské jak navigace funguje… Ale den strávený na dálnici mne taky neláká, proto do navigace zadávám několik průjezdních bodů tak, aby nás cesta vedla přes Apeniny. Za Parmou sjíždíme z dálnice a  po SP665 se vydáváme směrem ke kopcům na obzoru. Zde se začíná projevovat nedostatek plánování, kdy vypočtená trasa nás vede místními komunikacemi. Sice zatáček spousta, ale silnice úzké a k tomu vlhké. Hodinu se plácáme kolem Parmy, než konečně nabíráme generální kurz na jihozápad. Čas běží, hory se zvedají. Čas od času vjíždíme do mraků, což v pozdním odpoledni  v liduprázdné krajině působí docela depresivně. Kolem šesté hodiny  překonáváme nějaké passo a před námi se rozvíjí nádherný pohled na sluncem ozářené kopce svažující se někam, kde tušíme moře. Silnice mění svou kvalitu od perfektního asfaltu po úseky vyfrézované až na podklad. Ale jak se začíná svažovat do údolí, její kvalita se lepší a k tomu zatáčky, zatáčky, zatáčky. Jsem rád, že Pavla nedává znát únavu a do zatáček se naklání, takže motorka zatáčí skoro sama. V sedm večer začínáme hledat nocleh. Navigace nás vytáhne někam do kopce k jakémusi hradu, ale na místě určeném POI žádný hotel ani penzion není. Rozhodujeme se dojet do Aully, kde by snad něco býti mohlo. Ale ani v tomhle ospalém městečku nic nenacházíme a ani navigace nic nenabízí. Rozhoduji se dojet až do La Spezia, kde prostě něco být musí! Za celý den toho máme opravdu dost a tak zabočujeme k prvnímu hotelu na kraji města. Jdu zjistit na recepci cenu. Hotel se sice pyšní čtyřmi hvězdičkami, ale prošoupaný koberec v hale mi dává naději, že by to zase tak hrozné s cenou být nemuselo.
„One hundry for ninghty five“. Recepční na mne kouká a já v hlavě převaluji tu cifru a nejsem si jist, jestli jsem špatně slyšel nebo se špatně vyjádřil, co chci. Říkám, že tomu asi nerozumí a recepční bez váhání píše tu cifru na papír. Říkám, že rozumím co říká, ale nerozumím té ceně, že se mi to zdá trochu moc. Na to ona bez váhání, že mi poskytne slevu a píše na papír cifru 99. Fakt mne pobavila. Ale venku se rychle stmívá a mám toho za dnešek fakt dost. Ptám se jestli mají garáž. Mají. Tak si nakonec plácneme. Pokoj je nakonec docela hezký, koupelna čistá a dobře vybavená. A motorka v suchu a pod zámkem a vzhledem k tomu, že kvůli únavě vynecháváme večeři zase denní finanční deficit není tak hrozný. Spíme skvěle.

Pátek – den 4
Itálie 2010
Ráno vstáváme brzy.  Dnešní den je Pavly. Abychom předešli hádkám ohledně navigace a organizace, dohodli jsme se, že já dojedu do Pisy a zbytek si bude řídit Pavla. Balíme a jdeme na snídani. Ta je opravdu bohatá a jak se nakonec ukázalo, nejlepší z celé cesty. Čerstvé pečivo rozmanitých druhů, výběr ovoce, míchaná vajíčka, opečená slanina. Skvělé. Je mi také o něco lépe než včera, knedlík v krku polevil, takže si taky dávám. V devět se mi podaří zavřít topcase a vyrážíme směr Pisa. Plán byl projet pobřeží, ale místní komunikace jsou tak ucpané, že to vzdáváme u Massy najíždíme na dálnici. Do Pisy je to jen kousek, takže brzy zase z dálnice sjíždíme. Zde dělám kiks. Dálnice jsou v Itálii zpoplatněny. Na vjezdu si vezmete z mýtné brány lístek, který je opravdu dobré neztratit a na výjezdu jej odevzdáte obsluze nebo použijete samoobslužnou bránu, kde lístek zaplatíte. Jak jsem dodatečně zjistit, když se vám platba nepodaří a nezaplatíte, lze to na základě toho výstupního lístku do 15 dní bez sankcí zaplatit online přes web. Jenže my jsme na vjezdu u Massy viděli motorkáře, kterak si to profrčel pod zvednutou závorou bez toho, aby si lístek bral (ta závora byla zřejmě pokažená) a Pavla mne začala přesvědčovat, že motorky neplatí. No, dohrabal jsem se k jiné bráně a lístek si vzal. Na výjezdu Pisa centro byl pruh označený jako pro motorky. Co jsem netušil, že to asi bylo pro motorky s automatickým odbavením. Tak jsem podlehl té naivní představě, že motorky neplatí, najel do toho pruhu a ono nic. A teď si představte.  Stojíte tam jak jouda s nabalenou motorkou, holkou za sebou a vedlejšími branami duní kamiony s Telepassem, takže se placením nezdržují a branou jen profrčí. Přecouvat s motorkou někam k budce s obsluhou je docela o hubu. Takže přidávám plyn a hodím myšku kolem závory. Tak jsem se stal neplatičem. Po SS1 míříme na pobřeží s cílem najít bydlení, vyválet se na pláži a odpoledne jen tak v tričku nalehko zajet na prohlídku do Pisy. Po zkušenostech z La Specia koukáme maximálně po dvou, třech hvězdičkách. První dvouhvězdičkový penzion má volno, noclech 65 Eur za pokoj pro dva se snídaní. Tak cena budiž, ale Pavle se nelíbí „ta baba“. Nic neříkám, je to její den. Postupně projedeme pobřeží až do Marina di Pisa, ale stále nebydlíme. Nacházíme kemp, ale nemáme stan, další kemp s apartmány za 120€, pak malý penzion za 70, kde nám po chvíli říkají, že pokoj pro dva už není, jen pro čtyři za 90 a to nebereme. Začíná být pěkně vedro a já bych se nejraději vyvalil do písku. Jdeme to zkusit do dalšího hotýlku. Mají plno. Ale mladý sympaťák na recepci, hovořící anglicky, nám dává radu, kde najít něco trochu levnějšího. Ale jak říká, je sezóna a půl Itálie jede k moři… A je vedro. Míříme někam do polí. Na malé Agipce beru benzín, na okolních stromech řvou nějací divní ptáci. Nebýt takové vedro, mohlo by to být fajn. Pavla se ptá, kam jedeme. Koukám na ni, jak z jara. No přece tam, kam nás ten borec poslal. Ona, že prý to nepochopila a že v polích bydlet nechce. To raději v Pise. No, je to její den. Ostatně, není přece problém ubytovat se v Pise, dojet v kraťáscích k moři a prohlídku města si nechat na večer. Jenže je sezóna, italské prázdniny a v Pise je všechno obsazené. Ploužíme se v motohadrech městem, ze mne leje. V infocentru dostáváme průvodce městem a obcházíme levnější hotely ze seznamu. Bereme to podle přiložené mapky v soustředných kruzích. Plno, plno, plno. Ve dvou případech ze tří mi to ani nevadí, protože ty hotely se mi nelíbí od pohledu. V poledne zapadneme do malé pizzerie na oběd. Sedám si pod ventilátor, takže konečně trochu úleva od vedra a pizza za 4€ je skvělá. Po obědě vyrážíme na další část hotel – tour. Plno, plno, plno. Už to vzdávám s tím, že zajedeme s motorkou k věži a pojedeme zpátky. Přespíme někde cestou. Do tříhvězdičkového hotelu Moderno jdu jen tak pro formu, ale kupodivu, mají volno. 60 pro dva, 75 se snídaní. Bereme tedy variantu se snídaní. Ochotná recepční přeparkovává své auto, abychom mohli zaparkovat motorku před recepci a ta byla v noci pod dohledem. Jdu pro mašinu jen tak v tričku a s překvapením zjišťuji, že parkujeme 400m od hotelu. No pech! Vyrazit jiným směrem, mohli jsme si ty útrapy ušetřit. 400m pěšky ovšem není 400m na motorce, protože všude jsou jednosměrky a já jen tak v tričku se bojím najet na výpadovku, abych pak neměl problém odbočit a nejel až kdo ví kam. Po dvou okruzích kolem hotelu to stříhám jednosměrkou v protisměru a parkuji před vchodem. Konečně sprcha, kraťásky. Než se vybatolíme, jsou dvě hodiny a výlet k moři tím pádem vzdáváme. Procházka po městě se mi konečně začíná líbit. Pavla prochází obchody, aby konstatovala, že tam nic nemají a já si během čekání fotím lidi kolem. U věže srocení davů. Nakonec než věž byli zajímavější samotní turisté, protože „podpírání věže“ patří mezi povinné záběry a jejich kreace bych vydržel fotit celý den. Lituji, že s sebou nemám kinofilmovou zrcadlovku, protože 4/3 systém od Olympusu nedokáže odpíchnout námět od pozadí. A pak zase couráme městem, dáváme si zmrzlinu (Pavlu moc neoslovila, mně přišla skvělá). Koukám po lidech, Pavla po obchodech. Pomalu se dostáváme zpět k hotelu, kde nám recepční dává tip na restauraci „Excellent restaurant and prices are… good“. Jenže takové hospody otevírají v Itálii tak v osm, v devět. Takže jdeme ještě courat po městě. Při dalších okruhu nacházíme restauraci konečně otevřenou, tak natěšeně vpadneme dovnitř. Tož, vypadá to dobře. Objednávám dvakrát gnocchi se sýrovou omáčkou a bílé víno. Vzhledem k tomu, že co by pivař, rozeznám pouze bílé od červeného, tak nevím, zda bylo dobré nebo ne. Za 14€ jsem usoudil, že ano. Gnocchi 2x12E byli sice dobré, ale spíše na chuť, než na jídlo. Raději návštěvu tohoto zařízení ukončujeme. Cestou zapadáme ještě do jedné malé hospůdky, která sice vypadá značně lidověji, ale  za ceny podstatně lepší. Nicméně z vína už máme lehce naváto, tak ani jídlo nedáváme. Zkouším nějaké místní lahvové pivo za 3,50 a snažím s obsluhujícímu klukovi se snažím vysvětlit, co je to nepasterizované točené pivo. Zřejmě marně. Ptá se, odkud jsme. Říkám že z Česka a jmenuji několik piv. Na Budweisser se chytá a že prý ho taky má. Tak na to jsem zvědav! Táhne mne k lednici. Koukám na tu láhev, Budweisser. Ale ne ten náš. S obavou, aby to nebyla ta americká šuměnka ani nekoštuji. Beru si jeho mail s tím, že po příjezdu domů pošlu odkazy na ten správný Budweisser a jdeme se vyspat. Do hotelu je to naštěstí jen pár kroků. A zítra nás čeká perný den.

Sobota – den 5
Itálie 2010
Plán je velice ambiciózní. Dojet někam v okolí Lienzu a tam přespat. Snídaně začínají od 8 a v osm tam také jsme. Výběr mizerný, pečivo hnusné. Jednoznačně nejhorší snídaně za celou dobu! Za těch 15€ vyloženě chyba. Balíme věci, Pavla své dva kufry, já svou tašku do topcase. Mám pocit, že to zase nebude nic moc, což se potvrzuje po příchodu k motorce. Horní víko nelze dovřít. Přerovnávám věci, zatímco slunce začíná pěkně pražit. Zanedlouho ze mne leje. Pavla rozjímá, zda má jet ve dvou tričkách nebo v jednom. Nakonec se rozhoduje, s ohledem na vedro, jedno tričko sundat. Mně se mezitím podaří věci přerovnat tak, že lze kufr zavřít a můžeme vyrazit.
Ranní Pisou se proplétáme směr Lucca. Zanedlouho provoz řídne a my pozvolna opouštíme přímořskou nížinu. U města Lucca se terén příkře zvedá. První serpentiny si moc neužijeme, jelikož dojíždíme několik aut a peloton cyklistů. Po nějaké chvíli auta peloton předjíždí, pak my a posléze my předjíždíme auta. A máme před sebou zase prázdnou silnici. Po SS12 míříme směr Abetone. Silnice neustále stoupá vzhůru a vine se v nesčetných zatáčkách. Nejsou to ale utažené vracáky, jako v alpách, ale po úbočí kopců meadrující silnice. Párkrát potkáváme blikající auta v protisměru. V následující obci jedeme striktně padesát a ehle! Jeden italský bubák s radarem na stativu, druhý se plácá terčíkem po zadku, protože všichni jedou padesát a žádný kšeft. Před další vesnicí nás dojelo nadržené Audi A8. Vzhledem k tomu, že na mne projíždějící motorkář mávl, abych zpomalil, dojížděl jsem do obce zvolna bez plynu. Že by tady zase měřili? To vypadá jako by tu měli nějakého italského Kryštofa. Talián v Audině to nevydržel a předjel mne těsně před obcí. V obci musel jet tak kilo. Těšil jsem se, jak jej zkásnou. Ale ten hajzlík měl neskutečné štěstí. Před ním vydrapli nějakého zoufalce s karavanem a když si ho odstavili, ta bouda zastínila radar. No má tak někdo štěstí! Když jsem jej zadával Abetone do navigace jako průjezdní bod, vybral jsem jej protože bylo krátké a zvláštně znělo. Posléze podle ukazatelů zjištuji, že to je také passo Abetone a horské středisko. Čím blíž, tím silnice stoupala příkřeji vzhůru a i na ty vracáky došlo. Auta už se předjíždí docela špatně, protože silnice se táhne listnatým lesem a rovinky se vyskytují jen velmi sporadicky. Jediná možnost je koukat na rampu nad sebou a když nic nejede, předjet auto na výjezdu ze zatáčky. Tak se postupně prokousáváme hadem aut, sunoucím se vzhůru, až najednou les končí, první budovy, lanovky, vleky a kopec pokračuje vlevo, zatímco silnice padá do údolí. Passo Abetone. Jsem rád, že máme auta za sebou a těším se na sjezd dolů. Tu mne brzdí Pavla, že je jí zima. No jasně, když se v Pise svlíkla. Zastavuji na parkovišti, zatímco kolem nás jedou postupně auta, která jsme předjeli. Holt, když jede člověk se ženskou, musí tu a tam něco zkousnout. Na druhou stranu mám co dělat, abych se nezačal smát, protože je jasné, že tyhle auta zase brzy dojedeme a budeme je předjíždět z kopce.  A to Pavle nedělá dobře. Takže si vlastně upletla bič sama na sebe.
Abetone leží zhruba v polovině našeho přejezdu Apenin. Čas také docela držíme. První komplikace nás čeká poblíž Pievepelaga, kde jsou zase „lavori“, takže musíme jet objížďkou. Ta je ale dobře značená a shoduje se s tím, co nabízí jako alternativu navigace, takže do Modeny dojíždíme kolem jedné hodiny. Do města nezajíždíme. Stavujeme se jen v malém baru na občerstvení a jedeme na dálnici. Dálnice Modena – Verona v pohodě. Z Verony 20 km po A22 taky a pak najedou stop! Myslel jsem, že je tam jen nějaká nehoda, takže se proplétám mezi auty, což s těmi kufry není nic moc. Posléze kopíruji Italy na mašinách a zavěšuji se za ně do odstavného pruhu. Kluci, holky, jedou jen tak v tričkách. Jedeme kilometr, dva, tři, konce nevidět. Po 5 km se auta dávají do pohybu. Ale ne nadlouho, za chvíli zase stojí. Takže zase odstavný pruh. Informační cedule nad dálnicí hlásí, že zácpy jsou všude před námi. V odstavném pruhu jedem tak padesát, když se to chvílemi rozjede, v normálním pruhu tak sto. Slunce pere jak prase. Když to člověk vidí v televizi, neuvědomí si ty rozměry, ale Brennerská dálnice takhle na živo, to je fakt masakr! Po 50km míjíme benzínovou pumpu. Nezajíždíme. Benzínu máme naštěstí dost a jinak to nemá smysl. Davy lidí, ale doslova hlava na hlavě. Policie hlídá vstup do shopu a pouští jen tolik lidí, kolik jich vyjde ven. Kolona z odbočovacího pruhu se táhne kilometr zpátky. V jednu chvíli se za mnou Pavla začne vrtět. Myslel jsem, že už je přesezená, ale pak si všimnu v zrcátku jejích nahých paží. Ta potvora si svlíkla bundu a jede si jen tak polehku na Italku! A já se pařím v bundě! Do Trenta dojíždíme se zpožděním 1,5 hodiny proti plánu. V příjemně vychlazeném nákupním centru dáváme pizzu v rychlém občerstvení. Pavla pookřívá a jde prozkoumat obchody. Já jdu k motorce zadat další trasu do navigace. Navzdory problémům se jeví nejvýhodnější znovu najet na dálnici a po zhruba 15km odbočit u Egny na SS48. Silničky kolem Trenta by mne lákaly více, ale není čas. Po dvaceti minutách přichází Pavla s tím, že tam nic nemají a můžeme pokračovat. Nájezd na dálnici, chvíli jedeme, chvíli odstavný pruh. U Egny sjíždíme a míříme do hor. Provoz je velmi silný, takže cesta vůbec neubývá. V pět hodin začínám zvažovat, že někde přespíme, čemuž jsme se chtěli na italské straně vyhnout. Ale když kolem půl sedmé dorážíme do Ziano di Fiemme a vidím mraky válející se na vrcholcích hor, začínám mít z těch kopců strach. Představa, že jedu další čtyři hodiny po mokrých zakroucených silničkách, zatímco se pomalu stmívá, mne vůbec neláká. Nehledě třeba na možnost bouřky. Tady zrovna svítí sluníčko, o 30km dál tomu může být jinak. Hory  si u mne zjednávají náležitý respekt. Parkujeme na chodníku u kostela. Pavla toho má za dnešek plný kýbl. Apaticky se posadí na lavičku. Z toho vyplývá, že hledání noclehu bude na mne. Jdu se zeptat do bikers friendly hotelu, ale mají plno. Recepční však volá do hotelu o kus níž a tam místo (zatím) mají. Je taky o 15€ dražší. Ale to je mi v tuto chvíli naprosto jedno. Jdu tedy o dvě ulice níž. No, ještě, že tam ta paní zavolala, protože nejedna osádka automobilů, sunoucích se krokem má podobný nápad a hotel se rychle zaplňuje. Hotel je pěkný, pokoj taky. Ale přiměřeně drahý. Večeřet se rozhodujeme někde jinde. Po chvíli bloumání městečkem se věšíme na paty taliánům s nadějí, že místňáci se vyznají. Ti nás zavedou k něčemu jako Pizza-Donald. Kus pizzy z plechu stojí 3€, přičemž výběr je docela pestrý. Po příchodu do hotelu si všímám pípy ve výčepu a navrhuji zajít na točené.  Ale nic z toho není, protože z pípy teče víno. Spát jdeme v devět a jsme rádi, že jsme rádi.

Neděle – den 6
Itálie 2010
Vzhledem k tomu, že jsme předešlý den nesplnili plánovaný cíl, čeká nás dnes další náročná etapa. Původně to měla být pohodovka z Lienzu přes Falbentauernský tunel na Mittersil, Zell am Zee, Lofer, dálnice, Linz, Vyšší Brod a domů. Jenže k tomu nám zbyla porce 100 horských kilometrů, což jsou další čtyři hodiny bez zastávek. V hale hotelu zkoumám informační kiosek. Mají tam i odkaz na počasí a meteoradar v této oblasti. Předpověď hlásí polojasno s přibýváním oblačnosti během dne, radar ukazuje drobné flíčky v okolí Bolzana. Zatím tedy optimismus. Snídaně v osm je dobrá, v devět vyrážíme. Kupodivu dnes ani nezápasím s topcasem. Možná jsem to balení natrénoval.  Ráno je opravdu slunečné a provoz zatím řídký, takže si můžeme užívat prázdných silnic. Ve stoupání na passo Sella dojíždíme autobus, který měl asi taky ten neblahý nápad vstát brzy jako my. Za ním táhnoucí se had aut zdoláváme na několik serpentin. V jedné se pořádně leknu, když mne při předjíždění bere taloš na lehkém endurku vnitřkem. Kolem desáté chytáme dopolední špičku, když se turisti hromadné vydávají na další cestu. Jedeme přískoky, Veverka se hřeje a smrdí. Pak se najednou silnice trochu uvolňuje, ale dědek před námi jede stále zarputile svou dvacítkou. Veverka najednou zacuká tak, až jsem se lekl, že jsme dojeli. Ale na vrknutí plynem reaguje jako obvykle a i volnoběh drží. Kašlu na plnou čáru a dědka předjíždím. Stoupáme na passo Pordoi a pak po SR48 míříme přes Arabbu do Cortiny. Sluníčko stále svítí, ale štíty si začínají nasazovat čepice z mraků. Je to nádherné, škoda, že nemáme čas fotit. Za Cortinou nás předjíždí Ital baťohem na Triumphu. Vypadá, jako že to tady má najeto, takže se lepím na něj a cesta začíná ubíhat velmi svižně. Jede se mi dobře, protože vidím, jestli mohu předjíždět, kdy mám brzdit, kdy řadit. Tím, že jede taky s holkou, nemůže jet o moc jinak, nežli já, takže i když se snaží, neujíždí mi. Protahuje mne horskou silnicí až po Lago di Misurina, kde odbočuje. Ale to už mi nevadí, protože zatáčky jsou tady táhlejší a jednou už jsem tady jel, takže vím, že mne žádná zrada nečeká. V Lienzu opět stavíme v McDonaldu. Pavla opět vyvádí obsluhu z míry svým dotazem na omáčku ke kuřecímu hamburgeru tak, že mi zapomenou dát moji Fantu. Klasika. Ženská se hádá a chlap to odnese. Ale i tohle se vyřeší a kolem třetí vyrážíme dál. Obloha se kaboní a kousek za Lienzem začíná pršet. Tedy pršet. Při pohledu na hory po levé straně je jasně vidět, že tam vyloženě leje. Na silnici naštěstí dopadá jen pár kapek stržených větrem. Ale i tak vyhlídka na zbytek dne v dešti na optimismu nepřidá. Naštěstí se nám však daří dešti ujíždět. Zdoláváme táhlé stoupání k Felbentauernskému tunelu a začíná být docela chladno. Ono se to nezdá, ale jižní ústí tunelu leží v nadmořské výšce 1632 metrů. Silnice stoupá poměrně nenápadně, ale zato vytrvale, takže najedou koukáte na vrcholky kopců a díru před vámi. Platíme mýto a pokračujeme dál. Ve sjezdu od tunelu dojíždíme početnou motobandu, takže až do Zell am See jedeme v jejich závěsu. Místo na Lofer pokračujeme B311 na Bischofshofen, což by mělo být podle navigace rychlejší. V pět hodin bereme benzín a najíždíme na dálnici. Mraky hrozí, ale kromě pár kapek u Salzburgu jedeme v suchu. Cesta po dálnici je nudná a začíná mne tlačit zadek. Přeci jenom v zatáčkách se člověk musí trochu hýbat, přenáší váhu, ale na dálnici sedí jak pecka. Neskutečně se to vleče a já pořád hypnotizuji tachometr, kdy už to bude. Posledních šedesát kilometrů jedu vysoko nad 130km/h, aby to uběhlo co nejdříve. V sedm sjíždíme na Linz, obchvat a pak po B126 směr Bad Leonfelden a Vyšší Brod. Slunce svítí a silnice jsou prázdné, takže si užíváme táhlé zatáčky a dobrý povrch rakouských silnic. Hraniční přechod ve Studánkách nás vítá typickou výstavou trpaslíků a jiných sádrových kýčů. On to vážně někdo kupuje nebo je to tady výstavka neprodejných zásob? Z Vyššího Brodu pokračujeme na Český Krumlov po silnici II/160 a i ta zeje k mému údivu prázdnotou, takže si zase můžeme vychutnat táhlé zatáčky kolem Vltavy. Jen ten povrch má k tomu rakouskému poněkud dál… Z Krumlova nejedu, jak mi radí navigace, na Budějovice, ale vracím se kousek po I/39, abych u Kájova odbočil na II/166. Tady už to znám a tahle varianta přes Smědeč, Lhenice a Netolice je zajímavější a ne tak zatížená, jako hlavní tah na Budějovice. Za Netolicema najíždím na I/20 Směr Písek a Příbram. Po naší levé ruce  se opět od západu houfují mraky. Řidiči automobilů jsou tolerantní a ochotně nám uhýbají, takže v Písku jsme za chviličku a do Příbrami dojíždíme o půl osmé. Zde nás mraky konečně dostihnou, ale to již dojíždíme ke garáži a zapadající slunce vykouzlí na obloze duhu.

 Itálie 2010 Itálie 2010 
 Itálie 2010  Itálie 2010
 Itálie 2010  Itálie 2010
 Itálie 2010  Itálie 2010
 Itálie 2010  Itálie 2010
 Itálie 2010  Itálie 2010
 Itálie 2010  Itálie 2010
 Itálie 2010  Itálie 2010
 Itálie 2010  Itálie 2010
 Itálie 2010  Itálie 2010
 Itálie 2010  Itálie 2010
 Itálie 2010  Itálie 2010
 Itálie 2010  Itálie 2010
 Itálie 2010  Itálie 2010
 Itálie 2010  Itálie 2010
 Itálie 2010  Itálie 2010
 Itálie 2010  Itálie 2010
 Itálie 2010  Itálie 2010
 Itálie 2010  Itálie 2010
 c  Momentky z Pisy
 Itálie 2010  Itálie 2010
 Itálie 2010  Itálie 2010
 Itálie 2010  Itálie 2010
 Itálie 2010  Itálie 2010
 Itálie 2010  Itálie 2010
 Itálie 2010  Itálie 2010
 Itálie 2010  Itálie 2010
 Itálie 2010  8060724-jpg
 Itálie 2010  Itálie 2010
 Itálie 2010  Itálie 2010
 Itálie 2010  Itálie 2010