Články

 Ani letos jsem nemohl vynechat. Nikomu dalšímu se nechtělo, jedeme s Markem sami dva.

Touto trasou se vyhýbáme silnici B126 do Lince. Ta je sice docela pěkná, ale čím dál blíž k Linzi se vyznačuje hustším provozem. Tahle trasa je stejně hezká, možná i hezčí a provoz prakticky nulový. Malebná kopcovitá krajina, pěkné silnice. Šedesát kilometrů uteče jako nic. Za hodinu překonáváme majestátní tok Dunaje.

Díky předchozí etapě a objížďce Lince máme teď pár km k dobru. A před sebou žádnou dálnici. Jen mírně zvlněnou krajinu (jako z Windows, říká Marek) a liduprázdné okresky. Asfalt sice není pokaždé 1A, ale na druhou stranu také žádný tankodrom. Začíná být docela vedro. Ale na prázdných cestách můžeme jet poměrně svižně, takže to ani nepřijde.

Tenhle úsek je prostě motorkářská klasika. V Gmunden začínají hory. Opouštíme ucpanou údolní silnici a přes hřeben zamíříme k Attersee. Před pár lety jsme tudy jeli v dešti a silnice nebyla nic moc. Naštěstí v Rakousku nejsou silnice odsouzeny k potupnému chátrání jako u nás a dnes se silnice pyšní novým kobercem. Prostě paráda. Nad Attersee stavíme na sváču a jen tak mimochodem nadhazuji, jestli si to nedáme ještě jednou. Marek je okamžitě pro, takže zpátky na Gmunden a zase zpět k Attersee.

Slunce pálí jako prase a Attersee láká ke koupání. Příště musíme vzít plavky. Attersee – Bad Ischl klasika číslo 2. Pak nudná spojovačka k Hallstätersee a další povinná etapa směr Gossau. Tady děláme odbočku ke Gosausee. Helmy, bundy házíme na mašiny a jdeme se projít kousek kolem jezera. Lidí je taky jak na Václaváku. Polovina jsou Turci nebo nějací muslimové. Mazec. Za chvíli budeme v Evropě cizinci. Z Gossau pokračujeme po B166. Cílem je Bischofshofen. Je možné jet horem po B162 nebo spodem po B166. Spodem jezdím skoro pořád, takže změna a B162. Spodní trasa je hezčí.

Bischofshofen – Saalfelden am Steinernen Meer po B164 přes sedlo Dienten Sattel je další „povinná“ etapa. Popisoval jsem ji už několikrát, nebudu se opakovat. Klasika, která neomrzí. V šest večer stavíme u Embacherů. Na hospodu je ještě brzy, takže dáváme věci na pokoj a jedem okouknout vodopády. Při výjezdu z Zell je jasné, že to nemusí být zrovna dobrý nápad, protože nalevo nad horami je tma jak v pytli a blesky lítají na všechny strany. Napravo svítí slunce. Zkusíme jet, co to půjde. Když začne lít, otočíme to. Silnice je suchá, místy mokrá a po levé ruce se nám žení všichni čerti. No, dnes to na Glockneru nebude nic moc. Snad bude zítra lepší počasí. V osm zapadneme do knajpy na dlabanec. Já pivo a Marek colu. Nepije. Aspoň že má nějaké nedostatky... :-)

Ráno vydatná Embacherovská snídaně a za ranního chladu míříme na Glockner. V údolích se válí lehká mlha, nebe je blankytně modré. Zatím to vypadá nadějně. Mýtnice a obligátní zatáčky. Marek je tady poprvé, oči má navrch hlavy. Nejraději by to všechno fotil zepředu, zezadu, shora, zdola. Znám to. Taky se mi ta silnice líbí. Pořád. Provoz je zatím malý, zanedlouho parkujeme na Edelweisspitze. Nezdržíme se dlouho. Na focení bude dost času cestou zpátky. Cestou stavíme ještě na pár místech.

Domlouvám si s Markem další místo focení a Marek dostává nápad, že tam dojede bez motoru, když je to z kopce. Je to jen 500 m, proto následuji jeho příkladu. Udělali jsme zajímavý poznatek. Řetěz mazaný suchým mazivem je o dost hlučnější, než řetěz mazaný Scottoilerem. :-)

Ve Winklernu odbočíme na B106. Z počátku ještě pár zatáček, pak už jen nudná údolní silnice na Spittal an der Drau. Ten objíždíme horem po kozích stezkách a napojujeme se na B99. Údolní silnice, ale parádní, kopírující tok řeky Drávy. V Gmündu bereme benzín, kupujeme studenou vodu a míříme směr Malta. Kousek za městečkem je mýtnice. Dvě motorky 9,50 Eur a pak již stoupáme k přehradě. Silnice měří 14 km. Pěkná, s jedním nedostatkem. Semafory. Tunely jsou úzké, dvě auta se nevyhnou. Projíždí se kyvadlově. Interval je cca 15 minut. Vypínáme motory a pečeme se na slunci. Máme čas. Pod semaforem je časomíra se zbývajícím časem do zelené. Mezitím tunel vyplivne hejno motorek, následované šňůrou aut. Dvě minuty do startu. Oblékáme bundy, nasadíme helmy a rukavice. A jedem.

Přehrada je 200 m vysoké betonové monstrum. Jdu se podívat na informační ceduli. Přehrada ve výšce 1902 m n. m je zdrojem vody pro hydroelekrárnu. Dvě francisovy turbíny dávají výkon 120MW. Eletrárna je přečerpávací a je nejvyšší součástí soustavy dalších elektráren v údolí.

Součástí přehrady je visutá plošina s prosklenou podlahou – Skywalk, ze které se můžete pokochat výhledem do hlubiny. Pochopitelně se pokocháme. Fotím. Marek chce fotku, kde bude vidět VŠECHNO 😀 a zase vedro a semafory. Cesta zpět kopíruje tu, kterou jsme přijeli. Jinak to ani nejde. Do Zell jde sice jet i horem, ale to bychom už nejeli přes Glockner. A to by byla přece škoda, když máme zaplaceno, že? Kousek před Spittalem stavíme na pizzu. Údolní stošestka je peklo. Slunce peče jak prase a provoz je docela hustý. S přibývající nadmořskou výškou se naštěstí ochlazuje. Cestou si fotím „vodní mlýn“ u cesty. Jel jsem kolem tolikrát a nikdy si ho nevyfotil. Hlavně mne zajímalo, odkud tam teče ta voda. Jak vidíte, je to jen atrapa. Vodu čerpají z potoka a kolem točí elektromotor.

Kousek za Heiligenblut nás chytá bouřka. Ale naštěstí není příliš rozsáhlá, takže stihneme uschnout, než dojedeme na Franz Josef höhe. Svezení je parádní, protože v takhle pozdní odpoledne už proud návštěvníků ustává. A cesta zpět je ještě lepší. Silnice jsou liduprázdné. Jen pár opozdilců a pár šílenců, kteří si to sem asi chodí dávat před večeří.

Hospoda večer je ve znamení výčepu. Teráska se nekoná. Na obzoru se rychle kupí mraky a než přinesou druhé pivo, bouří.

 

 

Hned po ránu si dáváme v opačném gardu etapu z předvčerejška. Provoz nula, super svezení. I Bischofshofen projíždíme v pohodě. Jen za Gossau chytáme autobus, který se nám nedaří předjet a přicházíme tak o sérii pěkných zatáček.

 Trochu se projedeme spodem. Kolem Hallstätter See se dá projet pěknou klikaticí jižně, ale po deštích byla uzavřená, nevím, jestli je opravená a nechci riskovat, že se budeme vracet. Ale B145 je taky pěkná pokušitelka stupaček. Takže to zase taková škoda není. Úsek Pürgg – Liezen je utrpení. Šňůry aut v obou směrech, předjet se prakticky nedá. Vedro. Naštěstí to netrvá dlouho a opět zabočíme do kopců. Před nás se nasáčkovala tlupa německých motorkářů. Vypadají drsně. Ale jen do prvních zatáček. S Markem fakt nechápeme, co to předvádí. Naštěstí jim brzy dochází, že překáží a pouští nás.

Liezen - Altenmark bei Sankt Gallen je opět motorkářská pohodička. Jen kousek za Rosenau nás bere nějaký frajer, na kterého nemáme pro změnu my. Nebo nechceme mít. Řeže to fakt statečně. V Altenmark stavíme na oběd na „Krásné vyhlídce“. Rozjímáme nad tím, jakou variantu Wiener schnitzel si dát, když nám hospodská nabízí hotovku. Přírodní vepřové, nějaký knedlík. Moc se mi do toho nechce, ale nakonec se s Markem vyhecujeme a jdeme do toho. Naše očekávání prorostlé flákoty se nanaplnilo. Libové masíčko jako dort. Holt dobré maso si nechají a flákoty asi vyvezou k nám. Dát si tohle jídlo v české hospodě bych asi neměl odvahu.

Po obědě další etapa. Upozorňuji Marka, že nás čeká peklo. Už tady v horách je docela vedro a v údolí Dunaje to peče tradičně fest. Bereme to opět okreskama, abychom objeli Steyr. Už jsem tudy jel několikrát a je to docela dobrá cesta. Pochopitelně už to nejsou tak parádní zatáčky, jaké už máme za sebou, ale rovina to také není. Dunaj. Hned za mostem stavíme na benzín. Já neberu. VFR se svou 22 litrovou nádrží mi umožní dojet až do Krumlova. Marek dobírá. Jeho SV se 17 litry by ho nechalo ve štychu cestou. Je vedro jak prase. Palubní teploměr ukazuje 41 stupňů. Teploměr na Scottoileru 40. Na pumpě je pod střechou vyvalená banda rakouských motorkářů a motorkářek. Kůže svlečené do půl pasu, baby propocené kozy :-) a lejou do sebe – cokoli studené. Dokud jsme jeli, šlo to. Ale jen jsme zastavili, jsem v mžiku splavený.

Mauthausen – Reichenau mi Mühlkreis – Studánky ( 54 km )

 

Bohužel, než se vymotáme od pumpy, vystoupá mi teplota chladící kapaliny na 106 stupňů a sepne ventilátor. Ten se prakticky nezataví následující hodinu, protože protivítr se pere s ventilátorem a v městečkách se to uchladit na 94 stupňů, kdy ventilátor vypíná, nestíhá. Chtělo by to ruční vypínač. Za jízdy mimo město vypnout a byl by klid. Na druhou stranu jsem rád, že jsem vyměnil Wemoto altík za originál, který je plný sil a neustále běžící ventilátor zvládá v pohodě. Jen uhlíky v motorku ventilátoru už asi pláčou. Vedro, vedro, vedro. Ještě, že tyhle Kotěhůlky se vyznačují prázdnými silnicemi. Táhnout se v takovém vedru v koloně... brrr. Hranice, Vietnamci se svými sádrovými trpaslíky, ať je vedro nebo zima. Ve Vyšáku na náměstí dáváme pauzu ve stínu.

Sezóna je v plném proudu a navíc pozdní nedělní odpoledne. Představa kolony, táhnoucí se podél Vltavy a zasekaného Krumlova mne děsí. Po konzultaci s Markem volíme cestu na Černou v Pošumaví a Volary. Tahle pošumavská „magistrála“ na tom nebude o nic lépe, ale přeci jen se tady lépe předjíždí. A z Volar už předpokládám větší pohodu. Očekávání se plní. „Magistrála“ nic moc, ale řidiči nás naštěstí pouští. Z Volar to je už zase pěkná moto cesta, i když po těch rakouských mlsech trochu ztrácí ne lesku. V Prachaticích pauza na pumpě, kde do sebe lejeme studené cokoli. Blbé, že v tom vedru už je ta lednice dost probraná a doplněné zboží se nestihlo pořádně vychladit. Představuji si, jak tady před několika stoletími hrkotaly v takovém vedru povozy se solí... stěžuje si tady ještě někdo? :-)

Zbylá cesta na Písek je ověřená varianta s malým provozem a pohodovýma zatáčkama. Z Písku po I/20. Sice pořád rovně, ale čtyři pruhy. Žádný stres. U Třebkova se silnice plynule přetransformuje do R4. Čtyři pruhy, pohoda. Ta končí u Mirotic. Dále jen I/4 a peklo. Vedro, kolony, nasraní řidiči. Někdo nás pustí, někdo ne, ale na mašině předjedete v pohodě. Pak kokot s Octávkou TDI a vírou, že se spojlerem na pátých dveřích nás pozávodí. Asi to má přečipované, protože oblaka dýmu po každém přidání plynu by směle mohly soupeřit s armádním zadýmovacím zařízením. Přes obce to pere jak hovado. Za obcí tam nechávám trojku a rychle ho nechávám za sebou. Od takových raději dál. Po pár kilometrech nás pouští nějaké MPV s rodinkou. Uhýbá doprava, ale bohužel ve stejný okamžik se jouda ve Fiátku rozhodl vyjet z odpočívky s představou, že jedoucí auta uhnou doleva, aby se mohl zařadit. Jenže vlevo jsme my! Brzdíme všichni jak o duši. Vidím, že se všichni nevejdeme. Kopu kvalty dolů a plný kotel, aby MPV mohl uhnout doleva. Co dělal Marek nevím, ale když po chvíli kouknu do špíglu, mám ho za prdelí. Ještě že tak.Hned u Let točím doleva na Blatnou. Pryč z tohoto blázince! Raději si najedu o 10 km víc po prázdné silnici, než tohle. Do Příbrami už dojedeme pohodovku po dvojkách, trojkách. Sjedu s Markem na Evropskou, kde na pumpě dáváme další studené – cokoliv. Marka čeká ještě nějakých 50 km domů. Ale to už je chvilka. Dálnice na Prahu je v pohodě.

Tak zase napřesrok. :-)