Jarní setkání Motoroute -Vizovice 2023

Podrobnosti

Kategorie: O motorkách a motorkaření

Zveřejněno: 7. 6. 2023 21:00

Napsal Jirka72

Zobrazení: 1162

    Návštěva této akce patří zpětně mezi nejpovedenější motosrazy, kterých jsem se kdy účastnil. A jak to všechno začalo? Jako obvykle během zimních měsíců před sezónou 2023. Ale popořadě.

   Více než 2 roky odebírám časopis Motoroute věnovaný motocyklům a cestování na nich. Fůra zajímavých článků na toto téma je pro mne vždy zárukou dobrého počtení a často i tipů na fajn výlety. Letos jsem se rozhodl poprvé se podívat i na akci pořádanou tímto magazínem. Jednalo se o jarní setkání ve Vizovicích, které mělo loni na jaře svoji premiéru a protože na úterek následujícího týdne jsem měl domluvenou motoškolu u Vehrvolfa, tak jsem usoudil, že nemá cenu se vracet domů a zvolil jsem variantu přejezdu z jihu Moravy na její sever.

   Páteční poledne bylo časem, kdy jsem vyjížděl z domova. Protože při cestě na druhý konec republiky jsem nechtěl riskovat smrt nudou, zavrhl jsem přesun po Dé jedničce a zvolil jsem severní trasu pro přesun na jih Moravy. Trasa přes HK, Svitavy, Olomouc a Přerov mne nakonec přivedla do areálu rekreačního střediska Revika na kraji Vizovic. Nebýt deště, který začal kdesi u Přerova, tak by počasí pro přesun bylo téměř ideální, teplota lehounce po 20 stupňů a pod mrakem. Co platilo pro počasí, už bohužel neplatilo pro dopravní situaci. Protože pátek odpoledne. Zejména Morava se vyznamenala, časté kolony kvůli práci na komunikacích zdrželi můj přejezd přes republiku o více než hodinu. Nebylo to nic osudového, přesto jsem kvůli tomuto zdržení ostrouhal s možností zápůjčky zde předváděných motocyklů. Posuďte následující program, kdy páteční večer byl nazván Dakarským, neboť hostem zde byl tým Orion Moto Racing Group.

    Zážitky z letošního Dakaru tu prezentoval osobně šéf výše uvedeného týmu Robert Blazius a jeden z jeho kolegů. Tento tým zde měl po celý víkend svůj bivak s doprovodným kamionem a byla možná i krátká zápůjčka dakarské KTM. Zážitky z Dakaru, jeho zákulisí, zajímavosti a následné dotazy řadím mezi nejlepší přednášky z tohoto víkendu. Ani další hosté jako Milan Prustoměřský, Vojta Lavický, Igor Brezovar či Martin Pouba jistě nejsou motocestovatelům neznámí. Sobotní den patřil testovacím jízdám na motorkách.

Zastoupeny značky: CF Moto, Voge, Moto Guzzi, Aprilia, Yamaha, Honda, Benelli, SWM, Keeway a Kawasaki. Dalším zajímavým počinem na tomto setkání byly po celý víkend otevřené stánky následujících značek: Fixed Zone, Motobatt, CTEC, Nomadist, LSAdventure, Poradna odškodnění, Motobox.cz a samozřejmě Motoroute (knížky, mapy atd…). Kdo chtěl poznat i okolí Vizovic, tak si mohl vybrat z několika připravených tras po blízkém i vzdálenějším okolí. Což byla varianta, kterou jsem zvolil i já. Nikdy předtím jsem nebyl ve Zlíně a chtěl jsem toto město poznat blíže. Zvláště mne zajímalo dílo Tomáše Bati. Mé první kroky proto vedly do památníku, kterou mi vděční místní obyvatelé vystavěli. Když jsem se poté přemístil i do několik set metrů vzdáleného Baťova mrakodrapu, tak jsem jen zíral na tu parádu.

   Taková bezmála stoletá budova a vypadá o dost lépe než některé soudobé stavby. V objektu sídlí vedení Zlínského kraje a krajský FÚ. Takže když jsem přišel ke vchodu a viděl tyto nájemce či vlastníky, tak jsem v duchu zaklel. Sobotní odpoledne, to bude jistě zavřeno a já se sem táhnu až z Liberce. No moje blbost, měl jsem si zjistit provozní dobu. Ovšem štěstí mne neopustilo. Bylo otevřeno a ochotná recepční mi poradila návštěvu vyhlídkové terasy v 16. patře. Moderním výtahem jsem byl nahoře nato šup. Teprve shora jsem pochopil, proč byl Baťa ve Zlíně tak oblíben. Můj uctivý hlubokosklon před tím, co dokázal ve své době. Dole v přízemí jsem následně ještě měl možnost vidět fotografie Bati při návštěvě New Yorku a bylo mi hned jasné kde bral inspiraci. Tenhle mrakodrap ve své době v tomto chudém kraji musel působit jako dílo mimozemské civilizace. Poslední zastávka v tomto objektu patřila ředitelově pracovně. Tatáž vrátná se mne při odchodu ptala, zda by jsem chtěl vidět i ředitelovu pracovnu. Sice by to bylo bez výkladu, ale to mi nevadilo. To je ta ředitelna, kterou už asi většina z nás viděla či o ni alespoň slyšela. Je umístěná v podstatě ve výtahu a umožňující zastavení ve kterémkoliv ze šestnácti pater. Už zvenčí je ta budova impozantní, ale teprve uvnitř to celé člověk docení.

   Zhruba ze stejné doby byl i další bod mého zájmu. Válcový mlýn ve Slopném kousek od Vizovic. Mimochodem ježdění po Vizovické vrchovině byl v tu dobu velmi hezký vizuální zážitek. Průjezdy lesními partiemi byly jako průjezdy lakovnou, kde v tu dobu používají pouze světle zelenou barvu.

Jarní bučina nasvícená slunkem byla jednoduše nádherná. Prohlídky ve mlýně se ujal osobně jeho majitel, už to si na něm cením. Každý, kdo někdy prožil nějakou prohlídku třeba hradu s kastelánem mi jistě potvrdí, že ta prohlídka má docela jiné grády. Vždy když si objednávám někde nějakou prohlídku, tak hlásím dopředu, že budu sám. Často je totiž k prohlídce požadováno nějaké minimální množství osob. Kupovat si lístky na prohlídku třeba pro sedm lidí se mi nechce. Působím pak dojmem lehce výstředního milionáře. Když jsem poděkoval majiteli, že mne provede i když jsem sám, tak mi sdělil, že to má jako trénink, aby nezapomenul výklad. Takže cajk, vlk se nažere a koza zůstane celá. Mlýn už není v provozu, ale díky tomu, že svoji činnost ukončil relativně nedávno, tak je dokonale zachován. Pokud někdo obdivuje tyhle staré technologie, tak zde si přijde na své. Technologie z doby, kdy i stroje měly krásný design. Výklad byl mimořádně poutavý, protože mlýn patří stále jeho rodině a on zde strávil své mládí, v době kdy mlýn byl  ještě funkční. Doporučuji jeho návštěvu každému, koho zajímají technické památky. Na další cestě jsem projížděl i Slušovice, hlavou se mi mihlo tehdejší legendární JZD.

  Návštěvou další technické zajímavosti došlo k přesunu v čase z 20. do 19. století. Znovu navštěvuji mlýn, ale tentokrát nebyla k pohonu využita voda, ale vítr. Větrný mlýn na okraji obce Štípa. Mlýn je holandského typu, tudíž se proti větru natáčí pouze stříška s lopatkami. Štěstí mne ani tentokrát neopustilo a prohlídka klapla i když jsem byl sám samojediný. Průvodce byl opět majitelem a mlýn provozovali jeho předci, takže o zajímavé povídání nebyla nouze.

    Dnešní putování zakončila prohlídka přehrady Bystřička v Hostýnsko-vsetínské hornatině. Hráz je vyzděna kyklopským zdivem z lomového kamene na cementovou maltu. Nejedná se o žádné obří dílo, ale použitý materiál působí v této lokalitě velmi přirozeně a kameny různých barev jsou velmi působivé, zvláště během deště, když jsou mokré a vynikne jejich barva. Je to taková pohledná mozaika.

   Návrat zpět na nocleh netrval dlouho, stihl jsem večeři a poté opět večerní program. Večer začal tombolou, kde bylo možné vyhrát mimo jiné interkom, kosmetiku na motku, zájezd do Budapešti na oslavu 120.výročí značky H-D nebo přepravu motocyklů zdarma do Španělska. Hlavním bodem tohoto večera byla představení knihy Velká jízda začíná Igora Brezovara a přednáška Martina Pouby o projektu Cape to Cape. Doprovozeno o fotky se to poslouchalo jedna báseň, pak ještě prostor na dotazy a půlnoc tu byla dřív než jsem se nadál. Ráno následovalo ukončení programu, rozloučení s pořadateli a odjezd. Já jsem si pobyt zde trochu prodloužil o jeden den. Chvíli po odjezdu posledních hostů začalo pršet, nedá se nic dělat, přece nebudu tvrdnout celý den na chatce sám. Navlékám nepromoky a vyrážím do Bílých Karpat. Cestou to beru přes Luhačovice a Uherský Brod a následně zamířím ke Starému Hrozenkovu, kde se chci zastavit v Žítkové.

   Zde nakoupím nějakou omluvenku z výletu pro manželku a otáčím stroj na Rožnov pod Radhoštěm. Na třetí odpoledne mám domluvenu zastávku u kamaráfa ve F-M a nerad bych zmeškal. Beru to přes Beskydy, protože bych rád skoukl v.n. Šance. Velmi fotogenická přehrada a v tomhle ročním období zvlášť. Povedlo přesně dle plánu, pouze jsem měl pocit, že vodohospodáři o společnost příliš nestojí. Být na místě vjezdu ještě pár lidí s autem, tak nezaparkuji. Jenže bylo pondělní odpoledne a všichni spěchali za povinnostmi.

Setkání s kolegou, kterého jsem potkal na jednom kursu klaplo dokonale a po chvilce potlachu odjíždím směr Hlučín. U Vehrvolfa jsem již potřetí, pokud počítám Vefrosraz v Ostravě a společný odjezd na Slovensko loni, takže příjezd do cíle na výbornou. Přivítal jsem se s Markem a jeho paní, kteří mi laskavě poskytli azyl do úterního rána. Večer proběhla cestovatelská diskuse o zajímavostech v Polsku a já na oplátku nabídl cíle v severních Čechách. Zlatý hřeb mého programu na severní Moravě. Volfíkova školička pro motorkáře v Motoparku Ostrava. Sešli jsme se zde celkem 4. Na poslední chvíli se omluvila jedna motorkářka (až později jsem se dozvěděl, že to byla Bára-klubový nováček) a Kory. Okruh jako takový je o něco menší než v Sosnové, kde jsem už byl. Ovšem velmi se mi líbil skladbou zatáček, kterou nabízel. Nácvik jízdy v náklonu, taky se pilovala velmi pomalá jízda. Nastudováno jsem měl celkem dost, některé rady jsem znal, ale teprve tady jsem si to spojil s Markovou pomocí v jeden funkční celek. Taky jsem pochopil, že není nutné vždy v zatáčce ukazovat, že se nebojím to položit. Celý kurs jsme zakončili zhruba hodinovou společnou jízdou a rozloučením u jednoho motorestu. Na parkovišti v tu dobu parkovalo už jedno dvanáctkové Vefro. „To vypadá jako Koryho, ale to nebude on, to jeho je malinko jiné“ nadhodil Marek. Taky jsem si myslel něco o moc velké náhodě, které se tak často nedějí. Jenže svět je opravdu malý. Ze dveří občerstvovny vyšel Kory. Překvapení bylo na obou stranách, Kory se právě vrátil odkudsi z jihu Moravy. Byl bych i poseděl a užil si nečekané setkání, ale moc jsem stál o to dojet domů za světla. Za jiných okolností bych snad ještě prodloužil pobyt o jednu noc a jel ráno, ale na následující den byl hlášen déšť na většině území a u toho jsem být nechtěl. Takže rozlučka a do sedla. Dešti jsem ovšem stejně neunikl. Asi nějaká karma nebo co. Už má druhá cesta z Ostravy, která proběhla skoro celá v dešti. Po cca 150 km jsem už měl mokro v botách, rukavicích a v oblasti pasu. Dvoudílný nepromok má své výhody, ale i nevýhody. Pršet mi přestalo až u Hořic a začalo opět kousek před Libercem, to asi proto aby tato oblast dostála své pověsti nočníku republiky. Mimořádně povedený trip.